Abychom si mohli vymezit okruh vztahů, které po sametové revoluci nastolil nový režim, musíme si vyjasnit, kdo byl schopen ekonomiku v nové režii rozhýbat. Jinými slovy, musíme si vyjasnit, kdo měl počátkem 90. let peníze, s nimiž se dá něco ekonomicky relevantního budovat. Předně jsme si v nulté kapitole charakterizovali skupinu veksláků a obdobných živlů, která disponovala nejen výchozím kapitálem, ale i jazykovými a obchodními znalostmi a schopnostmi. Dalším disponentem s větším kapitálem byly banky, o nichž zase hovoří ty pasáže knihy pojednávající o situacích, kdy se jim někdo snažil jejich peněžní prostředky pokrátit ve svůj prospěch. Vedle nich však rychle vznikla vrstva restituentů, o nichž pojednává tato kapitolka.
Slovo „Restituce“ pochází z latinského „restitutio“ (obnovení). Je to právní pojem označující vrácení majetku, který byl někomu odebrán nebo konfiskován. V kontextu Československa a České republiky se restituce týká především majetku, který byl konfiskován komunistickým režimem během let 1948 až 1989. Restituce v České republice tedy představovaly – a z části stále představují – právní proces, který byl zaveden po pádu komunismu s cílem obnovit vlastnická práva osobám, kterým tato byla nespravedlivě odňata v období komunistické éry na základě tehdy platných právních předpisů. Tento proces se realizoval na základě řady polistopadových zákonů, jež vychází z demokratických principů a principů právního státu obecně. Opustíme-li od právní teorie, restituční proces vyšel z teorie, že to, co se v minulosti ukradlo, mělo by se v určité podobě původnímu vlastníkovi nebo jeho potomkovi zase vrátit.
Cíle restitučního procesu byly mnohostranné a zahrnují jednak nápravu popsaných historických nespravedlností, jednak podporu soukromého vlastnictví.
Po pádu komunismu v roce 1989 byla Česká republika svědkem zásadních změn ve svém politickém a ekonomickém systému. S nástupem demokracie a tržního hospodářství začal proces restituce jako součást širších reforem. Komunistický režim výrazně zasáhl do vlastnických práv občanů, konfiskoval majetek církvím, podnikatelům i rodinám. Restituční proces byl proto nezbytným krokem k obnově standardních právních vztahů.
Právní okénko
Pro legislativu v Československu bylo rozhodné období pro navracení majetku, který byl znárodněn, zkonfiskován nebo jinak neoprávněně odcizen, stanoveno mezi 25. únorem 1948 a 1. lednem 1990.
Stejně jako byl mnohakolejný proces znárodnění nebo jinak pojmenovaný proces vyvlastnění soukromého vlastnictví ve prospěch státu samotného nebo kolektivizačními mechanismy do vlastnictví některé socialistické organizace v různých jejich formách, byl velmi složitý a mnohakolejný i způsob navracení majetku jeho původním vlastníkům. V řadě případů byl i nalinkovaný postup dodatečně mnohokrát měněn a i nově učiněné změny podlehly dalším změnám. Do procesu rovněž vstupoval Ústavní soud ČR, který nastavená pravidla významně posunul ke zmírnění přetrvávajících křivd.
Níže proces restitucí rozdělujeme do jakýchsi čtyřech směrů:
1. Zákon č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, se snažil napravit křivdy vzniklé soudními rozhodnutími, v důsledku nichž byl vyslovován zejména trest propadnutí majetku. Po zrušení tohoto rozhodnutí pak zákon, účinný již od 1. července 1990, odstartoval faktické navracení takto odcizeného majetku restituentům.
Neuškodí si některé ustanovení ukázat v původním znění:
㤠1
Účel zákona
(1) Účelem zákona je zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.“
2. Zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, se narovnávaly vztahy s fyzickými osobami, kterým stát jejich vlastnictví všemožnými rozhodnutími vyvlastnil, a povinné osoby byly povinny tento majetek vydat. Rozdíl mezi oběma zákony spočíval v tom, zda šlo o zemědělský majetek nebo nikoliv. V obou případech pak došlo k četným změnám nastaveného režimu i zásahu Ústavního soudu ČR.
3. Zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, navracel do vlastnictví původních vlastníků nájemní domy, hostince, hotely, obchody či dílny, čímž se do rodin původních vlastníků převedly nazpět původně prosperující ekonomické jednotky.
4. Proces církevních restitucí odstartoval zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého, aby se následně na necelé čtvrt století zasekl. Teprve s účinností od 1. ledna 2013 se rozběhl proces zbytku církevních restitucí, tedy navrácení majetku farnostem a zakotvení finančních náhrad za majetek, který nebylo možné vrátit. Stalo se tak zákonem č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů. Bez zajímavosti není ani to, že se politická garnitura, vedená Andrejem Babišem, tedy agentem Burešem, snažila tento proces významně zdeformovat a s účinností od 1. ledna 2020 uvést v život dodatečné zdanění části státního plnění. Naštěstí ústavní soud v říjnu r. 2019 splnil svou předvídanou roli a tento populistický počin zarazil. Nicméně proces vyrovnání s církvemi i náboženskými společnostmi potrvá další desítky let a tahanice s řadou rodin, které svůj rodový majetek spravovaly stovky let, patrně za života žádného z čtenářů této knihy neskončí.
Největší restituční kauzy
Marta Chadimová a vstup prezidentské milosti
Kauza Marty Chadimové představuje jednu z klíčových událostí, které reflektují komplikace a kontroverze spojené s restitucemi v České republice na pozadí nešťastného politického zásahu prezidenta Václava Havla.
Na počátku 90. let kdosi zfalšoval zápisy v pozemkových knihách z předválečného období. Na podkladě těchto falzifikovaných záznamů se Marta Chadimová, manželka chartisty Mikoláše Chadimy, pokusila tyto nemovitosti uchvátit. K hospodaření s tímto majetkem příslušný státní podnik s Chadimovou dokonce na počátku r. 1992 uzavřel dohodu o vydání. Jednalo se o mimořádně cenné nemovitosti na Loretánském náměstí v Praze 1. Civilní spor se státem o dům a zahrady na Loretánském náměstí, které Chadimová získala v restituci na počátku 90. let po letech soudních tahanic, skončil jasně: „Určuje se, že je neplatná dohoda o vydání nemovitosti, jejímž předmětem byl dům čp. 102 s parcelou číslo 184 k.ú. Hradčany, kterou dne 27.1.1992 uzavřel Bytový podnik Praha 1, státní podnik a Marta Chadimová, jako příjemce… a určuje se, že Česká republika je vlastníkem domu čp. 102 postaveného na parcele č. 184 a parcely č. 184 v obci Praha, v katastrálním území Hradčany.“
V reakci na dostupné důkazy o zfalšování listin, na základě nichž byla restituce provedena, byla Marta Chadimová trestně stíhána pro trestný čin podvodu. Chadimová od počátku tvrdila, že je nevinná a shoda okolností, vedoucí k tomu, že na podkladě padělaných záznamů získala nemovitost, je jakýmsi komplotem proti ní. Kvůli nejrůznějším průtahům a k zajištění hladkého průběhu soudního procesu tehdy soud opakovaně nařídil na Chadimovou uvalení vazby. Vyslovíme-li vlastní názor, důkazy byly naprosto průkazné na učinění závěru, že listiny, které vedly k restituci, byly jasně padělané, navíc dost amatérsky. Důkazní řízení však muselo usvědčit Chadimovou z toho, že listiny sama padělala nebo je padělal někdo z její blízkosti a ona o této skutečnosti věděla. V případě prokázání viny by mohla strávit ve vězení až 12 let.
A právě v situaci, kdy se schylovalo k rozsudku, podle mnoha odborníků odsuzujícímu, do hry vstoupil tehdejší prezident Václav Havel. Ten Chadimové udělil milost. Tu ovšem obžalovaná nepřijala, takže sice nemohla nastoupit do vězení v případě shledání vinnou, ale řízení mělo pokračovat. Milost ovšem přijala o nějakých 8 let později.
Ve výsledku to skončilo tak, že jedna žena, co se snažila přijít k majetku za stamiliony a opírala se o falešné důkazy, běhá po svobodě, majetek musela vrátit, takže se podfuk nezdařil. Celá kauza však velmi hluboce zasáhla do vnímání práva a nestrannosti spravedlnosti velkou částí občanů naší země. Vědomí, že podvodníci a zloději bez rozdílu patří za mříže, se změnilo na pachutí čpící deziluzi, že to se nevztahuje na disidentské přátele prezidenta Havla. Manžel Chadimové Mikoláš totiž podepsal Chartu 77.
Bečvářův statek a úředníci pozemkového úřadu
Patrně nejrozsáhlejší případ restitučních přehmatů nebo snad podfuků se týkal pozemků, které komunistický režim zabavil rodině Bečvářových v Praze na Žižkově a ve Strašnicích. Šlo zde o to, kdo počátkem 90. let získá superlukrativní nemovitosti nebo jejich podobně lukrativní náhrady po zesnulém Janu Mariovi a Josefu Bečvářovi a jejich sestře. O nemovitosti se přihlásila dnes již zesnulá Emilie Bednářová (ročník 1924), která byla označena za neteř Jana Marii Bečváře a jeho bratra Josefa Bečváře. V několika rozhodnutích z let 2009 až 2012 udělali úředníci Pozemkového úřadu fatální chybu, když za pozemky po Janu Mariovi Bečvářovi, mající hodnotu v řádu miliard korun, paní Bednářové přiřkli náhradu. Další nemovitosti vydal pozemkový úřad i dalším dědicům po Bečvářově sestře.
Bednářová však měla nárok jenom na nemovitosti po zmíněném Josefovi, protože ten restituentku uvedl ve své závěti.
Na lavici obžalovaných později usedli někdejší ředitelka úřadu, do jehož pravomoci restituční proces spadal, Eva Benešová, její nástupce Petr Chmelík a odborný referent Jan Horák. Podle státního zastupitelství zanedbali své povinnosti a nedostatečně se věnovali otázce, zda žadatelka měla na pozemky nárok. Za zneužití pravomoci úřední osoby hrozily těmto úředníkům až dvanáctileté tresty vězení. Soudní spisy pak kolovaly dlouhá léta po jednotlivých instancích české justice se střídavými výsledky. Nakonec byli vrcholní představitelé úřadu potrestáni toliko podmíněnými tresty. Nejtvrději ruka zákona dopadla na dnešního starobního důchodce Horáka, který odešel od soudu s pětiletým trestem odnětí svobody.
