Privatizace na Slovensku byla legislativně zaštítěna zákonem z roku 1991 o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby a jeho novelou, schválenou Národní radou Slovenské republiky (NR SR) 17. února 1994.
Pro účely privatizace vznikl 28. června 1991 Fond národního majetku (FNM). Registrace občanů do první vlny kupónové privatizace začala 1. listopadu 1991 a skončila v březnu 1992. Samotná kupónová privatizace začala 14. května 1992 a probíhala do Vánoc 1992.
Ideou kupónové privatizace byla co nejrychlejší transformace státních podniků na akciové společnosti. Jejich akcie se měly rozdělit obyvatelstvu formou investičních kuponů. Každý občan nad 18 let měl nárok na kuponovou knížku, ve které byly šeky na tisíc bodů. Za účast v privatizačním procesu stačilo zaplatit tisíc korun.
Do první vlny kuponové privatizace se v České republice zaregistrovalo 5 942 851 občanů, na Slovensku 2 579 327 občanů. Kuponové knížky se staly lukrativním cílem pro organizovaný zločin a privatizéry, kteří odkoupením knížek od jednotlivců získali příležitost k ovládnutí celých soutěžených podniků.
Slovenská větev privatizace přešla do takzvané druhé vlny 5. září 1994 a ta trvala do 30. listopadu 1994, přičemž na jednoho majitele investičních kupónů měl připadnout podíl ve výši 20–30 tisíc slovenských korun. Na rozdíl od první vlny byla druhá vlna provedená dluhopisovou metodou. Na každou zaregistrovanou kuponovou knížku připadla částka ve výši 10 tisíc slovenských korun plus úroky. Do druhé vlny kuponové privatizace se na Slovensku zaregistrovalo 3,428,419 občanů.
Česká kuponová privatizace byla ukončena ministerstvem financí 25. listopadu 1994. Na Slovensku trvala déle, až do 11. července 1995.
Počátky rozdělení privatizační strategie je možné ohraničit sklonkem roku 1992. Zatímco česká část pokračovala v dříve schválených federálních strategiích, na Slovensku došlo k jejich revizi. Tamní vláda schválila novou koncepci privatizace, která posílila standardní metody, kupónová privatizace se považovala pouze za doplňkovou. Výrazně se zvýšily pravomoci ministerstev a odborů v procesu privatizace. Vedlo to k zpomalení privatizace a většímu vlivu politiků na konkrétní soutěže. Také proto privatizace na Slovensku trvala déle a přinášela více kontroverzí než v Česku.
Dalším slovenským fenoménem byly rozsáhlé holandské dražby. Dražebník dává možnost získat předmět dražby na fóru vypadajícím jako otevřená soutěž. Problémem férovosti soutěže ovšem bylo, že pokud nekalý zájemce chtěl vyhrát, stačilo potenciální konkurenty zastrašit. Scénky holandských dražeb nezřídka přinášely bizarní situace, kdy ruka letící s nabídkou nahoru byla stažena „hrubokrkým“ pánem vedle, nebo byl zájemce, který aukci nevyhrál, zmlácen v rohu dražební místnosti.
Doba “kufříkářů”, kteří slibovali coby noví soukromí spolumajitelé bývalých státních podniků jejich ozdravení, s sebou přinesla také velkou bankovní krizi, kdy banky poskytující soukromý kapitál neměly pokrytých více než sto miliard korun v nesplácených úvěrech. Proti praktikám popsaným výše měl zasáhnout nový Obchodní zákoník, ten ovšem pod tlakem podnikavců dlouho nebyl schválen.
Samostatnou kapitolou slovenské privatizace je období takzvané velké privatizace. Šlo o dobu, kdy Mečiar s kumpány změnil zákony tak, že velké podniky prodával na základě rozhodnutí jím zřízené tříčlenné komise, ve které někdy figuroval přímo sám.
Pro privatizaci jak v Česku, tak na Slovensku bylo důležité zajistit dostatek dostupného kapitálu, proto byla pod Tatrami 20. února 1992 zřízena Investiční a rozvojová banka se sídlem v Bratislavě.
V dubnu 1992 Fond národního majetku založil akciovou společnost NAFTA Gbely. Vznikla ze státního podniku, který byl v rámci transformačního procesu zařazen do první vlny kuponové privatizace. Podnik v příštích letech způsobil množství korupčních kauz. Počátkem roku 1993 byla vytvořena akciová společnost Transpetrol s podobným osudem.
17. února 1994 Národní rada Slovenské republiky schválila novelu zákona o podmínkách převodu majetku, díky čemu se otevřela možnost soutěžit také o velké podniky. 11. července 1995 Slovensko ukončilo zákonem předepsané vlny privatizace. Prodej vybraných podniků však probíhal i v dalších letech. Rozhodování přitom bylo ještě více koncentrováno v rukou politiků, a to těch na nejvyšších místech.
Z hlediska korupce byl na Slovensku zajímavý také vznik podniku DMD Holding, kterého oficiálně prezentovaným účelem bylo řešení situace podniků postižených konverzí a ztrátou trhů zejména v zemích bývalého SSSR. Zde probíhalo mnoho pokřivených obchodů v rámci deblokace ruských dluhů. Reálně nebyly tyto dluhy nikdy plně splacené, naopak vytvářely velké okno příležitosti pro korupčníky v politice.
Vladimír Mečiar se sám jmenoval do pozice ministra financí poté, co neuhlídal svého předchozího ministra Ľubomíra Dolgoše. I když na něj tlačil, aby privatizaci státních firem urychlil, Dolgoš odmítl. Nechtěl podporovat rozdávání majetku a narazil na odpor šéfů státních podniků, kteří si uvědomovali, že bez řádných soutěží o podniky budou ze hry vynecháni.
Mečiar místo Dolgoše navrhl do křesla ministra privatizace Ivana Lexu. Vzhledem ke kontroverzím této postavy Lexu odmítl jmenovat prezident Michal Kováč.
Mečiar to vyřešil tak, že se resortu, který rozdával státní majetek, chopil sám. Hned první jeho krok v ministerské funkci měl za účel, aby se podniky mohly rozdat podle předem napsaných instrukcí.
Společně s Lexou, kterého na ministerstvo dosadil alespoň na pozici náměstka, začali útočit na banky, protože podle nich měly příliš velkou moc. Obvinili je, že berou úplatky za přidělení úvěrů. Výběr nových soukromých akcionářů Mečiar svěřil v krátkém období samovlády výše popsaným tříčlenným komisím. V nich měl zastoupení buď sám, nebo prostřednictvím Ivana Lexy.
Mezi nejpodivnější prodeje státních firem v tomto temném období patřily například odstátnění a pokus o zneužití Matice Slovenské k privatizaci nakladatelství a tiskáren Neografie, privatizace společnosti Novofruct Nové Zámky manželkou poslance Vlastimila Vicena, privatizace několika podniků manželkou dalšího předního politika SNS Víťazoslava Mórica nebo privatizace Železničních opraven.
Dalšími zvláštními privatizacemi byly prodeje Skloobalu Nemšová, VAP Prešov, Kovohutí Krompachy či Polygrafických závodů v Trnavě. Podniky skončily v rukách vládních poslanců či vedoucích lidí z Mečiarova okolí. Běžně se stávalo, že privatizační podklady noví majitelé předkládali na úřady několik dní poté, co jejich projekty schválila Mečiarova komise.
Rekordem bylo, když vláda schválila za jeden měsíc 45 privatizačních projektů. Toto období vytvořilo dnešní oligarchy; Mečiarovi a jeho spolupracovníkům přineslo nesmírné zisky. Nejtemnější období Mečiarova ministrování trvalo od 22. června 1993 do 15. března 1994.
Rekordem prodeje majetku v celkové hodnotě 110 miliard korun byla privatizace Východoslovenských železáren. Schválili ji v den známé prezidentovy zprávy o stavu republiky 11. března 1994. Železárny získala nově vzniklá společnost s ručením omezeným, za kterou stál Alexander Rezeš. Podnik získal bez plánu a kapitálu. V dalších letech z něj s kumpány vytunelovali miliardy korun a podnik přivedli ke krachu.
Doba přinesla několik nových milionářů a miliardářů, o kterých v Česku nebylo moc slyšet. Ve skutečnosti však stáli a stojí za mnohými dalšími projekty a část z nich z dolování státního majetku v období Mečiarismu žije dodnes.
