Ekonomika České republiky začala na jaře 1997 zpomalovat, což vedlo k propadu příjmů státního rozpočtu a Klausova vláda přijala řadu rozpočtových škrtů, označovaných jako „úsporné balíčky“. Došlo také k měnovému otřesu. Vedlo to k prudkému propadu oblíbenosti vlády a zejména ODS.
Již v průběhu roku 1996 a zejména pak v roce 1997 čelila ODS obviněním z nejasného financování pomocí darů od podnikatelů účastnících se privatizace, které měly být poukázány přes nastrčené nebo smyšlené osoby.
Václav Klaus čelil vnitrostranické kritice. Dne 7. listopadu 1997 odešel z vlády ministr vnitra Jan Ruml a 28. listopadu spolu s místopředsedou ODS Ivanem Pilipem vyzval Klause k odstoupení z funkce předsedy strany. Sám Klaus byl v té době v Sarajevu, pročež později získal tento akt přezdívku „Sarajevský atentát“.
Následujícího dne podali své rezignace ministři za KDU-ČSL a vzápětí i ministři za ODA. Premiér podal 30. listopadu 1997 demisi z funkce předsedy vlády s dodatkem, že jde o demisi celé vlády. Prezident Havel ji přijal a další politická jednání vedl předseda KDU-ČSL Josef Lux. Dne 17. prosince 1997 prezident pověřil Josefa Tošovského, dosavadního guvernéra České národní banky, sestavením úřednické vlády. Nová vláda, složená zčásti z členů koaličních stran a zčásti z nestraníků, byla jmenována 2. ledna 1998.
Dětinské kritizování Bruselu neumí argumentačně podložit a posledně dokonce vyjádřil radost z vystoupení Velké Británie z Evropské unie.
Mečiarova éra na Slovensku, která se nesla v duchu příklonu k Východu, hromadila mezinárodní skandály a do Bratislavy směřovala jedna diplomatická depeše za druhou. Po mezinárodním tlaku a mobilizaci prodemokratické části veřejnosti vznikal tlak na obrácení kormidla. Musel se mu podřídit také Mečiar, který usiloval o prodloužení a posílení své upadající moci.
Třetí Mečiarova vláda se v programovém vyhlášení zavázala občanům, že se bude zasazovat o integraci do NATO. Reálná politika a zejména rétorika představitelů kabinetu však ukazovaly spíše na posilování vazeb na Rusko. Tento jev byl mimo jiné způsobený ekonomickými zájmy Mečiarova establishmentu na Východě.
Na tyto problémy upozorňovaly také demarše států Evropské unie, Unie samotné a USA. Kvůli vývoji na Slovensku dokonce NATO prohlásilo, že s přistoupením země nepočítá. Tlak veřejnosti však navzdory výsledku referenda z roku 1997, které se Mečiar pokusil zvrátit, vzrůstal. Veřejné mínění tak kormidlo zahraniční politiky obrátilo na Západ.
Mečiarovo období ovšem přinášelo vytrvalý odpor vůči prozápadním tendencím a mezi lety 1994–1997 nepřipouštělo nové vazby na západní svět. V duchu Mečiarových prohlášení “Když nás nebudou chtít na Západě, obrátíme se na Východ,” se posilovaly vztahy Slovenska s Ruskem. Základ pro vazbu Mečiarových lidí na Moskvu měla vytvořit nová rusko-slovenská banka.
Ruský premiér Viktor Černomyrdin Slováky dlouho zavazoval také přísliby, že přes Slovensko povede nová trasa plynovodu Jamal. Mečiar slavnostně oznamoval také příslib vytvoření volného obchodu s velkým ruským bratrem. Významným podnikem společné spolupráce byla akciová společnost Slovrusgaz, která zaštiťovala obchod s plynem. Ruská strana měla za peníze utržené za plyn nakupovat slovenské zboží, čímž měla podpořit slovenský export. V nepřehledné bilaterálně domluvené dohodě se však ztrácelo také financování Mečiarova okolí, čímž šlo o skryté zasahování do demokratického vývoje nově se formujícího státu. Myšlenky o vzájemném volném obchodu navíc znervózňovaly mezinárodní ekonomická společenství, jejichž součástí se Slovensko postupně stávalo.
Na pozadí obchodní spolupráce se rozvíjela také vojenská spolupráce, ke které se Slováci zavázali ještě v roce 1993. Slovenské ozbrojené síly trénovaly na ruském území a získaly stíhačky, systém protivzdušné obrany a náhradní díly ze skladů ruské armády. Až po letech se ukázalo, že šlo o podvod na slovenském rozpočtu. Rusové totiž armádním zbožím smazali velkou část dluhu, který vůči Slovensku měli. Účetně však hodnotu dodané techniky vysoce nadsadili. Za tato rozhodnutí Mečiar ani jeho okolí nikdy nenesli odpovědnost. Vyústěním spolupráce byly další netransparentně formované podniky, které spolupracovaly na společných projektech, například ve výrobě motorů pro vojenská letadla.
Velká část deblokace ruského dluhu byla provedena aktivitami Devín banky. Její většinový podíl vlastnil ruský akcionář. Vedení banky personálními nominacemi ovládla Mečiarova vláda. Významným trumfem ruské snahy ovládnout Slovensko ekonomickými kontrakty byl také úspěšný lobbing pro ruskou dostavbu bloků jaderné elektrárny Mochovce. Tím se Slovensko stalo na dekády dopředu závislé na nákupu jaderného paliva z Ruské federace. Projekt dostavby se navíc během let výrazně prodražil a dodnes patří mezi příklady nejvíce netransparentních ekonomických projektů v zemi. Mečiar do roku 1996 podepsal s Ruskem 120 oficiálních obchodních smluv.
