V polovině června 1998 se na základě událostí z podzimu předchozího roku konaly předčasné sněmovní volby. Jejich výsledek mnoho smysluplných koalic nenabízel. Většinu by měla koalice ČSSD, KDU-ČSL a US či ODS, KDU-ČSL a US. Nedořešená situace mezi ODS a US fakticky vyloučila jejich pravicovou koaliční spolupráci; nabízela se proto koalice ČSSD se dvěma menšími pravostředovými stranami, tu ovšem pro změnu paralyzovala specifická osobnost Miloše Zemana. Podle pamětníků vyjednávání z té doby KDU-ČSL preferovala koalici s ČSSD a US a čekala na lepší nabídku. Jenomže se stalo něco, co čekal málokdo. Dva zdánlivě nesmiřitelní političtí soupeři Miloš Zeman a Václav Klaus, kteří na nepřátelství jednoho k druhému postavili předchozí léta svého politického života, se rozvzpomněli na svou někdejší spolupráci v prognostickém ústavu z doby komunistické vlády a zjistili, že by mohli vyeliminovat nenáviděné malé strany a domluvit se na společném projektu vládnutí. ČSSD disponovala 74, ODS 63 mandáty, dohromady tyto strany tedy měly 137 poslaneckých mandátů. Zdůrazňujeme, že ústavní většina, jíž duo stran bohatě překročilo, dělá 120 poslaneckých křesel. Rovněž je nutné připomenout, že ODS a ČSSD měly v tu dobu také pohodlnou většinu v Senátu. Rozdělení funkcí i „obchodních“ zájmů tedy nestálo nic v cestě.
Opoziční smlouva, celým názvem „Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí v České republice uzavřená mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou“, byla uzavřena 9. července 1998. Nejlépe vypovídajícím o morálním zázemí celé transakce je dlouhý výčet signatářů této smlouvy na obou stranách. Někteří ze signatářů jsou dodnes viněni z rozsáhlých hospodářských netransparentností ; Ivo Svoboda, pozdější ministr financí, byl odsouzen za rozkrádání svěřeného majetku. Za ODS svůj podpis zanechal Václav Klaus, Miroslav Beneš, Libuše Benešová, Milan Kondr, Ivan Langer, Miroslav Macek a Vlastimil Tlustý. Za ČSSD se na opoziční smlouvě zvěčnil Miloš Zeman, Stanislav Gross, Petra Buzková, Vladislav Schrom, Ivo Svoboda, Zdeněk Škromach, Vladimír Špidla a Zdeněk Vojíř.
Smluvní strany, tedy ODS a ČSSD, se opoziční smlouvou zavázaly k realizaci vládnutí sociální demokracie v jednobarevném kabinetu tím, že poslanci ODS opustí při hlasování o důvěře Zemanově vládě jednací sál. Dále tu byl závazek nehlasovat proti vládě po celé volební období. Signatáři měli umožnit zvolení představitelů ODS do čela obou komor parlamentu a dalších funkcí kontrolního charakteru, předložit takové návrhy Ústavy a souvisejících zákonů, které by posílily význam výsledků soutěže politických stran , zakázali si dohody s dalšími politickými subjekty, a snažili se eliminovat parlamentní diskusi tím, že budou důležité body mezi oběma stranami dohodnuty předem.
Na podkladě opoziční smlouvy byl několik dní po jejím podpisu jmenován prezidentem Václavem Havlem Miloš Zeman premiérem. Následně byla v plánované nepřítomnosti poslanců ODS vyslovena vládě důvěra, a to toliko jejími vlastními poslanci. Jak plyne z přehledů o hlasování z té doby, poslanci obou politických stran hlasovali velmi často v souladu.
Těžko stravitelným se však později ukázalo hlasování poslanců za ODS pro předložené návrhy zákona o státním rozpočtu nebo alespoň umožnění jeho schválení.
Situace ohledně zákona o státním rozpočtu se vyhrotila počátkem roku 2000, který započal v rozpočtovém provizoriu po neschválení návrhu předloženého Zemanovou vládou. V souvislosti s jednáním o nastalé situaci byla pak dne 26. ledna 2000 uzavřena série dohod, jimiž se narýsoval obsah legislativních bodů na zbytek volebního období. Jednalo se o následující dohody:
Dohoda o státním rozpočtu na rok 2000 a rozpočtovém výhledu,
Dohoda o základních parametrech změny volebního systému,
Dohoda o přípravě ČR na vstup do EU,
Dohoda o vzájemném vymezení věcných podmínek tolerance menšinové vlády,
Dohoda o komunikaci parlamentních klubů,
společně označované jako tzv. Toleranční patent. Tím se opoziční smlouva posunula spíše do role plnohodnotné koaliční spolupráce.
Ale vraťme se do léta 1998. Poté, co Zemanova vláda získala důvěru, začaly bezprecedentní čistky. Zeman sám označil svůj kabinet za vládu sebevrahů, neboť kdo jiný by mohl začít vracet Klausem spálené zemi její někdejší lesk. Pozoruhodná byla už skladba samotné vlády. Do té nastoupily, kromě několika světlých výjimek, neuvěřitelné karikatury doby vlády jedné strany. Z gerontokratických kádrů jmenujme Miroslava Grégra (69), Václava Grulicha (66), Antonína Peltráma (68) či Jaromíra Císaře (69). K této skupině pamětníků a protagonistů plánovaného hospodářství je nutné přičíst další výtečníky, kteří měli naší zemi čistit ruce: Iva Svobodu, Jaroslava Tvrdíka nebo Jana Kavana. Rekordní byl také průměrný věk jejích členů.
Ve státních podnicích, jichž v tom čase bylo stále velké množství, došlo ke skutečnému průvanu. Do managementu rozsáhlých průmyslových společností byli dosazováni členové nebo sympatizanti obou opozičně-smluvních stran, počaly se uzavírat smlouvy zcela nevýhodné pro stát či pro státem vlastněný podnik a v neposlední řadě počal proces zpětného převzetí některých neúspěšně privatizovaných společností, jejich oddlužení a následný nový prodej.
Jako příklad příkrého rozdílu mezi předvolebními sliby s rétorikou očištění země od korupce a klientelismu a realitou, která nastala po volbách, lze vzpomenout slib, že do čela státem vlastněných podniků budou nominováni nestraničtí odborníci. To se potvrdilo jen pár dní po jmenování vlády, když do představenstva Ostravsko-karvinských dolů vyslalo ministerstvo průmyslu a obchodu „zcela nestranického“ odborníka, a to rovnou místopředsedu strany Vladislava Schroma. Díky opoziční smlouvě byl zase nominován do dozorčí rady společnosti ČEZ místopředseda poslanců ODS Oldřich Vojíř.
A nebylo to působení ve stylu nějaké charity, přišel si tam na docela slušné peníze, konkrétně 13,2 miliónu. K těm přišel tak, že prodal 140 tisíc akcií této polostátní společnosti. Ty si dříve mohl jako funkcionář společnosti výhodně koupit v rámci motivačního programu. Když pak cena akcií vzrostla, prodal je se ziskem zhruba sto korun na jednu. A takto by bylo možné pokračovat ve stovkách případů, kdy se politici obou stran přisáli na stát jako pijavice a sáli a sáli.
V té době ještě nikdo z pozdějších oligarchů neměl dostatečné jmění, aby ovládnul některé resorty nebo celou vládu. Nicméně právě v temném období čtyř let opoziční smlouvy někteří původně malí nebo střední podnikatelé přišli velmi levně k rozsáhlým majetkovým podílům v původně státem vlastněných společnostech a zadělali tak na svůj pozdější vliv na stát a politiky. V této době také získali neuvěřitelný vliv existence ryze kriminálního charakteru jako František Mrázek nebo Radovan Krejčíř.
