Jednou z reakcí na shora popsané předvolební sliby Zemana a jeho sociálně demokratického marketingu od přelomu roku 1997 do voleb před létem 1998 bylo uzákonění konsolidačního procesu. Vzpomeňme si, jak to vlastně vzniklo.
Vzpomeňme předně popsané metody privatizace a jejich problémy, které v pozdních 90. letech vytanuly a které bylo okolo nástupu Zemanovy vlády zapotřebí řešit.
Krédem Klausovy privatizace bylo to, že doposud státní podniky budou odstátněny. Už při tzv. malé privatizaci si jednotliví drobní podnikatelé kupovali menší výrobní nebo obchodní jednotky. Jenomže lidé, potenciální podnikatelé, ani těmito drobnými částkami na nákup třeba obchodu ve své ulici nedisponovali. Museli si na to půjčit. Úvěr mohl poskytnout soused nebo peněžní ústavy, kterých se v této době vyrojilo více než 50.
Kuponová metoda pak, podle Klausových vizí, měla odstranit hrozbu korupce tím, že akcie odstátňovaných společností nabydou všichni občané, kteří o kupónové knížky projeví zájem. Rovněž se zrodí silná česká vrstva podnikatelů. Následně už zbývalo jen nalézt entity, jež tyto podnikatelské záměry zafinancují. Jinými slovy, bylo zapotřebí splašit někoho, kdo peníze zapůjčí. Vedle desítek soukromých bank byla největší likvidita skryta v několika největších bankách. Jenomže proces privatizace těchto největších bank šel s notným zpožděním oproti privatizaci výrobních podniků. Výsledkem proto byl stav, že úvěry v 90. letech nejrůznějším nezdárným podnikatelům, vykukům i vysloveným zločincům poskytovaly státem vlastněné banky, v jejich řídících křeslech seděla politiky dosazená individua. Tito „bankéři“ dost často neměli o hospodaření bank či o hodnocení podnikatelských záměrů ani potuchy. Měli jen politické zadání v podobě toho, aby úvěrovali prakticky jakékoliv nápady novopečených podnikatelů. Kromě politického zadání pak měli své vlastní záměry, při jejichž projevech neměli sebemenší důvod špatné projekty tlumit.
Propojenost bank a podniků, vedoucí k vražednému koktejlu zahnojení bank nesplácenými úvěry, byla dále umocňována skutečností, že prakticky všechny velké banky měly vlastní investiční fondy. Tyto fondy pak vlastnily zprivatizované podniky, jimž majetkově spřízněné banky štědře půjčovaly prakticky na cokoliv. V souvislosti s tímto propojencem všech možných vztahů, majícím za důsledek nesplácení velké části úvěrů, se již v té době vžil pojem „bankovní socialismus.“
Ale vraťme se k době premiérování Miloše Zemana. V té době dosáhly nesplácené úvěry jednotlivých zprivatizovaných podniků nebo jejich majitelů výše okolo půl bilionu korun. Malá část byla v portfoliu malých bank, které v druhé polovině 90. let zkrachovaly.
Ovšem přibližně devadesát pět procent špatných úvěrů držely tři největší banky – Komerční banka, Česká spořitelna a Investiční a poštovní banka. V prvních dvou měl v tu dobu stát zásadní podíl. Z Investiční a poštovní banky násilně vypudil v létě 2000 majitele, japonskou skupinu Nomura.
K níže popsanému procesu oddlužení bank a jakési reprivatizace byly vládou využity konsolidační instituce. Především se jednalo o Konsolidační banku Praha. Ta byla založena těsně po sametové revoluci, tehdy se jmenovala jenom Konsolidační banka, po rozdělení Československa se česká část nazývala Konsolidační banka Praha.
Zákonem č. 239/2001 Sb., o České konsolidační agentuře a o změně některých zákonů , se pak tato banka transformovala na Českou konsolidační agenturu.
A jak ten konsolidační systém fungoval?
Pohledávky bank, tedy poskytnuté úvěry, které se ukázaly ze shora uvedených důvodů jako nevymahatelné, byly převedeny na Konsolidační banku (Konsolidační agenturu).
Tyto nesplácené úvěry se následně konsolidační bankou/agenturou prodávaly novým nabyvatelům. Dělo se tak zhruba za 30 %, ale někdy také za 10 % původní ceny.
Praxí té doby pak bylo, že dlužník banky, která usoudila, že je její úvěr nedobytný a z tohoto důvodu se její úvěr převedl na Konsolidační banku, dostal možnost získat vlastní dluh za nepatrný zlomek původní hodnoty.
V dalších částech publikace je uvedeno jen několik případů, jež ilustrují fungování přeprodeje a jaké škody tak daňovému poplatníkovi vznikly. Nemysleme si totiž, že popsaný systém provázel nějaký transparentní výběr nového nabyvatele nebo snad kvalitní veřejný dohled. Tehdy totiž neodvisel nabyvatel úvěrů od učiněné nabídky, ale spíše od konexí ve vedení Konsolidační agentury, známostí ve vedení opozičně-smluvních stran či vstřícnosti podplacených poslanců, kteří ovládli dozorčí radu a představenstvo konsolidačních institucí.
Když si někdejší vlastník koupil svůj vlastní dluh za zlomek hodnoty, nabízí se otázka, kdo v těch tisících případů ostrouhal a zbytek úvěru oželel. Byla to ona Konsolidační agentura (dříve Konsolidační banka Praha), což byly státní organizace. Takže jsme to zaplatili všechno my, daňoví poplatníci.
Hloubavému čtenáři se pak může v hlavě formulovat otázka, kdo je za ty stovky miliard odpovědný. Předně tu máme širokou škálu politiků z první poloviny 90. let v čele s Václavem Klausem, kteří umožnili nebo sami realizovali privatizaci, jež měla za následek vznik stamiliardových nedobytných nebo obtížně dobytných úvěrů. Následně tu máme garnituru politiků v čele s Milošem Zemanem, která umožnila tento zločinný přeprodej. Také bychom neměli zapomínat na následující vládní garnitury, které neumožnily důsledné vyšetření obou předchozích procesů a případné vymožení náhrady škody za zločinné vazby při přeprodeji. Vrcholem je pak konsolidační mistr Andrej Babiš, který z něj tyl a ještě kritizoval namísto toho, aby proces pomohl rozkrýt.
