Volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR se konaly první červnový víkend 2006. Výsledky jsme si mohli pustit okolo 17. hodiny v televizi a nebylo to vysílání pro klidné povahy. Boj mezi sociálními a občanskými demokraty ve složení Paroubek proti Topolánkovi se vyznačoval vším, jenom ne slušností, gentlemanským střetem věcných argumentů a klidem. Vzpomeňme události, jež projevu občanů za plentou volební místnosti předcházely.
Smrt Zdeňka Janíčka
První z nevyjasněných událostí, které se pojí s posledním rokem před volbami, je násilná smrt zástupce ředitele pražské policie Zdeňka Janíčka. Ten byl nalezen v sklepě paneláku, kde bydlel, oběšený po té, co byl bodán a pořezán a to celkem 29 ranami. Oficiální verze této smrti zní tak, že šlo o sebevraždu. Ačkoliv víme, že se v životě dějí nejrůznější obtížně vysvětlitelné události, některým věcem lze věřit jen stěží. Představa, že se vrcholný policista bez zjevných projevů úzkosti nebo neřešitelných problémů nezastřelí, ale podřeže si cévy, aby se následně oběsil, a při tom do sebe třicetkrát bodne kuchyňským nožem, je prostě uvěřitelná jen pro někoho, kdo nezná podmínky pražské policie té doby. Předně by nemohl vědět, že tento policista za tři desítky let činnosti u policie a dříve veřejné bezpečnosti asi zažil ledacos. Také by musel důvěřivec ignorovat skutečnost, že krátce před smrtí jiná ozbrojená složka pozavírala pětici podřízených za kontakty s podsvětím a že by do celého případu mohl vnést dost světla právě Janíček. Koneckonců jeho jméno figurovalo i v telefonních odposleších v daném případu. Jako věrohodnější se jeví teorie, že Janíčkovi do země stínů někdo pomohl, ať již přímým přičiněním nebo například podáním nějaké látky , která by jeho odchod z tohoto světa podpořila.
Útěk Radovana Krejčíře
Končící období vlády celkem čtyř sociálnědemokratických premiérů bylo charakterizováno bojem o moc mezi několika mafiánskými bossy. Zlom, ke kterému došlo při volbách do Poslanecké sněmovny, by však neproběhl tak, jak skutečně proběhl, pokud by z české scény oba největší zlosyni neodešli. V případě Františka Mrázka šlo o odchod na věčnost, v případě jeho zločineckého kolegy a konkurenta Radovana Krejčíře do exotických krajů a tamějších vězeňských zařízení.
Jak je zmiňováno na jiných místech této knihy , Radovan Krejčíř byl v průběhu let od přelomu tisíciletí viněn ze spáchání desítek přečinů a zločinů. Machinace, jejichž byl Krejčíř zjevným pachatelem, by vydaly na velmi tlustý katalog: setkali bychom se v něm s trestnými činy majetkovými, hospodářskými, korupčními i proti životu a zdraví. Krejčíř si odseděl i poměrně dlouhou dobu ve vazbě, s čímž je spojena pro další děj zásadní událost. V té době totiž zmizel jeho otec Lambert a není pochyb o tom, že ho někdo zavraždil. Každopádně Krejčíř se chybou státního zastupitelství z vazby dostal a začal zmizení svého otce dost drsně řešit. V červnu 2005 pak byl znovu zadržen a počalo se s domovní prohlídkou jeho luxusní vily v Černošicích. Vlivem shody okolností, předešlé přípravy na tuto situaci a nedbalostí a hloupostí některých policistů se mu však podařilo ze svého obydlí utéci. Do zahraničí ho pak následovala manželka, syn i psi. Jediný, kdo zůstal, byl žralok v akváriu. Následky na veřejný život byly mimořádné a v důsledku zpackané prohlídky černošické vily odstoupil policejní prezident. Co bylo ovšem zásadnější: Krejčíř se zapletl do organizovaného zločinu o kontinent jižněji a aktivity v Jihoafrické republice ho brzy přivedly do tamějšího žaláře. Jeho schopnost ovlivňovat dění ve veřejném životě v Česku tak značně poklesla.
Smrt mafiána Františka Mrázka
Jak jsme se zmínili v předchozích kapitolách, jedním z hlavních mocipánů v období předcházejícím, tj. za vlád Jiřího Paroubka, Stanislava Grosse a politiků s nimi spřízněných, byl nesporně František Mrázek. Tento člověk byl schopen „zařídit“ nejmenší zakázky u spřátelených úředníčků malých obcí, zprostředkovat propojení obrovských majetků při privatizaci mamutích státních podniků, ale i postarat se sám o své protivníky a poslat je na onen svět. Podle některých kriminalistů posledně uvedené možnosti využil téměř ve čtyřiceti případech.
Vláda Františka Mrázka nad českým podsvětím skončila ve zlomku sekundy, když zjevně najatý střelec vystihl moment mezi opuštěním Mrázkovy úřadovny na pražské Lhotce a nástupem do vysoce zabezpečeného vozu. Z hlediska poslání této publikace není bez zajímavosti, že střelec smrtícím zásahem zlikvidoval i nemalou hotovost, zjevně určenou k uplácení, kterou měl Mrázek zastrčenou v kabátě. V lednovém mraze pětadvacátého roku 2006 tak v Praze 4 neskončil po průstřelu srdce jenom život největšího porevolučního českého mafiána, ale také doba, kdy se o moc dělili bossové organizovaného zločinu, jako jsou Radovan Krejčíř, Tomáš Pitr či Jaroslav Starka. Období mezi touto událostí a volbami bylo charakteristické nekonečným napadáním politiků z obou hlavních táborů, ale i podivuhodnými událostmi.
Podezření, kdo si Mrázkova kata najal, byla celá řada: od Tomáše Pitra a Radovana Krejčíře přes špičky sociální demokracie až k Andreji Babišovi. Všichni tito hráči měli Mrázkovi co vracet, či mohli ze smrti mafiána nějak profitovat. Problémem je to, že jasných stop je minimálně; chybí proto odpovědi na otázky typu kdo střílel, kdo si ho najal, ale i kdo pomohl čin uskutečnit například tím, že odvolal policisty ze sledování Mrázka osudného dne, znemožnil kamerový přenos či házel klacky pod nohy pozdějším vyšetřovatelům. Zásadní je také to, kam se dostal tzv. Mrázkův archiv, tedy soubor všelikých informací, které Mrázek po celá desetiletí sbíral na širokou paletu lidí.
Jan Kubice a jeho zpráva
Již dost dusná červnová předvolební atmosféra onoho roku 2006 ještě zhoustla jen pár dní před otevřením volebních místností. Branněbezpečnostnímu výboru Poslanecké sněmovny totiž Jan Kubice, ředitel Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ), doručil důležitou zprávu. A nebyla to vskutku zpráva ledasjaká: na pozadí několika stěžejních kauz, jako je vyšetřování smrti Františka Mrázka či případu biolihu, popisuje, jak se organizovaný zločin prolínal s tehdejší vrcholnou politikou. Vysvětluje, jak docházelo ke komunikaci mezi předními státními představiteli (např. Pavel Přibyl, vedoucí Úřadu vlády za Grosse) a kolotočářskou mafií okolo Václava Kočky. Zpráva rovněž zmiňuje, že Kubicem řízený protimafiánský útvar čelil tlaku některých s organizovaným zločinem propojených složek státní moci. Pro ilustraci: v tu dobu vyšetřovatelé z jiného útvaru zabavili detektivům z ÚOOZ počítače.
Zprávu předanou v chráněném režimu poslancům jednoho výboru ovšem operativně vyslepičil na veřejnost lidovecký poslanec Pavel Severa a bylo postaráno o další pozdvižení. Jiří Paroubek, který podle vzoru pořekadla „Kdo nejvíc křičí, od toho to fičí“ vše odmítl, Kubiceho označil za lháře, později za strůjce spiknutí s cílem ČSSD poškodit ve volbách atd. Pro úplnost dodáváme, že Jiří Paroubek se později obrátil na soud s žalobou na Jana Kubiceho, leč jeho návrhy na potvrzení útoku na své soukromí a občanská práva soud shodil ze stolu jako neoprávněné. Kubice po dalším roce a půl od policie odešel s hlasitým prásknutím dveřmi. Tehdy se pro něj, coby člověka propojeného s disentem, ukázala jako neskousnutelná spolupráce s náměstkem policejního prezidenta Houbou, jehož označil za bývalého estébáka. Po odchodu ze státních služeb se Kubice věnoval činnosti v bezpečnostní agentuře, aby se o další čtyři roky později octl v kanceláři ministra vnitra jako její hlavní uživatel . Nahradil tak Radka Johna, na nějž a jeho marketingový politický subjekt Věci veřejné, se toho tehdy sesypalo už přespříliš.
Výsledky voleb a co následovalo
Po osmi letech vlády ČSSD se po volbách v roce 2006 dostala k moci Občanská demokratická strana. Nejprve tu byla jednobarevná vláda bez důvěry parlamentu. Toto období může připomínat například přítomnost Vlastimila „Téčka“ Tlustého na Ministerstvu financí a narychlo spunktované narovnání v rámci arbitráže s bankou Nomura. Následně po půl roce této vlády, která měla podobnou funkci jako první vláda Andreje Babiše, tedy rychle vyčistit státní správu od nepřátelských elementů, se konečně podařilo dohodnout koalici ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Takže se „Téčko“ zase z křesla ministra financí dekoval, když je uvolnil Miroslavu Kalouskovi.
