Vratislav Mynář
Pokud bychom měli označit nějakou nejvýraznější postavu okolí Miloše Zemana, a to nejen v době jeho výkonu prezidentské funkce, ale i období předcházejícím, musíme jmenovat postavu Vratislava Mynáře. Mynář má poměrně bohaté podnikatelské zkušenosti, přičemž kultura jeho podnikatelských aktivit spadá do divokých 90. let. Následně propojil své životní osudy s lidmi okolo Zemana a Zemanem samotným. Dlouho byl považován jen za jakéhosi čerta druhé kategorie, tedy postavičku, co sekundovala aktivitám lidí, jako byl Šlouf. Z jejich stínu vystoupil, když se několik let před zvolením Miloše Zemana prezidentem stal předsedou strany Zemanovců. Právě neprůhledné a ruskými rubly páchnoucí transakce pod Mynářovou taktovkou stály za financováním kampaní Zemana na Hrad.
Pojďme se ovšem podívat na ony podnikatelské aktivity v retrostylu porevolučních časů. Většina podnikatelských projektů Mynáře se pojí s regionem chráněného území Bílých Karpat a městyse Osvětimany. Mynář byl určitý čas i zastupitelem této obce. Právě kombinace veřejně činné osoby, kancléře prezidenta, zastupitele Osvětiman s podnikatelskou činností, majitele penzionu a sportovního areálu přivodilo Mynářovi nejednu horkou chvilku u sledování pořadů, zejména Reportéři ČT. Tam totiž byla rozplétána série podvůdků, podfuků a dotačních lumpáren. V oblasti úcty k zákonu v chráněném území můžeme jmenovat používání ilegálně získané vody na zasněžování sjezdovky. Případ, který Mynářovi přivodil pozdější trestní stíhání, je situace při čerpání evropských prostředků na vybudování ubytovny. Tu postavila a evropskými penězi vyfutrovala Mynářem reprezentovaná neziskovka. Jenomže Mynář onu budovu koupil se svou firmou a s nějakým dodržením dotačních podmínek se nezatěžoval. Reálně tak způsobil mnohamilionový dotační podfuk.
Mynář ovšem sehrával nechutnou roli nejen jako podnikatel a regionální představitel Osvětiman. Jako Zemanův člověk ve funkci vedoucího prezidentské kanceláře proslul jako člověk pro realizaci Zemanových projektů na poli sbližování s východními velmocemi.
Tyto věci ovšem obvykle zajímaly jen ty, komu leží na srdci mezinárodně politické směřování naší země a tito lidé zase v drtivé většině nevolili Zemana. Co ovšem zasáhlo skutečně všechny občany, byla Mynářem organizovaná zabijačka v Osvětimanech. V jeho restauraci se tehdy, v době největších proticovidových restrikcí, sešlo několik lidí, včetně starosty Osvětiman. Bylo to v situaci, kdy Babišova vláda vydávala ta nejpřísnější opatření a nesměli se potkávat více než dva lidé apod. Samotné pořádání akce ve spojení s absurdními výmluvami, jako že by prase chcíplo hlady, bylo širokou veřejností vnímáno jako arogance někoho, na koho platí jiná pravidla než na obyčejné lidi.
Za nejlepší příklad Mynářovy pročínské činnosti, která se mu jistě vrátila v podobě konkrétního zisku, je několik let stará série událostí v souvislosti se zamýšlenou cestou zesnulého předsedy Senátu Jaroslava Kubery na Tchaj-wan, tedy území, jež označuje Čína za své. Když se tedy na podzim roku 2019 dal slyšet Kubera, že plánuje cestu na Tchaj-wan, způsobilo to v Zemanově klice doslova zemětřesení. I přes důrazné varování prezidenta Zemana, že takový počin bude mít vážné následky, Kubera nedbal a svou cestu nezrušil.
Další díl seriálu rozmlouvání Kuberovy cesty na Tchaj-wan se odehrál při novoročním obědě 2020 u prezidenta Zemana. Tam, podle prokázaných důkazů, obdržel dopis s označením čínského velvyslanectví. Dopis je to zcela mimo diplomatický styl i běžné konvence standardní mezistátní komunikace. Číňané bez jakéhokoliv kličkování Kuberovi vyhrožují, že pokud na Tchaj-wan pojede, bude to mít pro Kuberu špatné následky. Diplomatická korespondence se zcela zásadně odehrává mezi jednotlivými státy a nikdy nemůže útočit na jednotlivé představitele druhého partnera (státu). Jestliže je navíc tento osobní atak doprovozen bezprecedentní pohrůžkou, mělo by se jednat o konec diplomatické kariéry daného velvyslance.
Jaroslav Kubera měl taky řadu chyb, a pokud bychom zabrousili do minulosti, měla by tato kniha o něm rovněž co říci. Byl to ovšem člověk přímočarý a není pochyb, že za svou bohatou politickou kariéru zažil nejednu nelehkou situaci, takže lze říci, že by se něčeho jen tak nezalekl. Pokud po obdržení výhružného dopisu od čínské ambasády neměl dobré spaní a měl špatné trávení, jak popisuje jeho manželka a dcera, muselo v tom být ještě něco jiného než jen výhružný dopis. Lze se domnívat, že kromě sprosťáckého přípisu z čínské ambasády musel být doplněn ještě dalším impulzem přímo od Zemana nebo nějakého jeho pochopa, třeba Mynáře. Jak všichni víme, Jaroslav Kubera, podle české Ústavy muž č. 2, několik dní po předání vyděračské listiny zemřel. Teprve v jeho pozůstalosti se předmětný papír našel. Nicméně další rána přišla o pár týdnů později, kdy Deník N přišel s informací, že dokument, v němž Peking hrozí odvetou kvůli plánované cestě na Tchaj-wan, si u čínské ambasády vyžádal hradní kancléř Vratislav Mynář. Tento nezávislý deník se sám opíral o několik na sobě nezávislých zdrojů. Pravdivost těchto informací pak nepřímo potvrdil v Senátu ředitel BIS Michal Koudelka. Netřeba snad ani psát, že Mynář v reakci na tato obvinění vystoupil, Kuberu označil za svého přítele, objednávku Hradu a jeho samotného vyloučil a vše označil za dezinformační komplot. Podle svědectví Kuberovi blízkých osob však Mynáře sám Kubera rád neměl, proto je už jenom tímto faktem Mynářovo stanovisko nevěrohodné. Ve světle celkové nevěrohodnosti, propojení s kriminálním prostředím i publikovanými nepravdami není důvod věřit vytáčkám i popírání objednávky Vratislava Mynáře. Důkazy, jako že je dopis psán na hlavičkovém papíře čínského velvyslanectví a je označen podacím razítkem hradní administrativy , svědčí o tom, že verze Deníku N je realistická a Mynář je lump, vykazující vlastizrádné propojení s nedemokratickou velmocí.
Ukrást se dá cokoliv
Na příkladu jednoho exempláře ze Zemanovy roty kriminálních přisluhovačů Miloše Baláka lze ukázat hned dvě věci. Jednak lze ukázat, že i ústavou předvídané a zakotvené nástroje lze použít ve prospěch organizovaného zločinu a jednak to, že nemusí být vždy aplikovatelná zlidovělá poučka „Takový důl,…ten Vám nikdo nemůže vzít.“ Jinými slovy, pokud si někdo myslí, že existují komodity, jež nelze ukrást, případ Balák Vám to vyvrátí: ukrást se dá cokoliv, dokonce i kámen.
Pro orientaci, Lesní správa Lány je příspěvkovou organizací Kanceláře prezidenta republiky. Ředitel Miloš Balák byl proto podřízeným prezidentova kancléře Vratislava Mynáře.
Balákova příspěvková organizace zadala zakázku na terénní práce v Lánské oboře, konkrétně se jednalo o opravu svahů nádrže. Cílem dané zakázky bylo odvodněním svahů bránit znehodnocování půdy, v důsledku čehož se předpokládalo zabránění usychání dřevin kolem nádrže. Projekt měl rovněž zabránit snižování kvality vody v nádrži. Nádrž je totiž jedním ze zdrojů vody pro vodou špatně zásobené Kladensko.
Aby si snad čtenář nemyslel, že šlo o nějakou banální akci, při níž několik dělníků s lopatami odhází několik kubíků zeminy o několik metrů, postačí uvést, že celá remodelace terénu byla odhadovaná na tři čtvrtě miliardy korun. Celý postup byl pak v režii dua Balák/Mynář rozdělen do více etap. Jak ukázaly pozdější odposlechy kanceláří, od samotného počátku byl jasný vítěz zakázky a tím mělo být sdružení společností se společností Energie – stavební a báňská (ESB) v čele. S ní se celý postup zadání a realizace zakázky koordinoval, případná konkurenční nabídka měla být vyeliminovaná za pomoci úplatků. Shora uvedené odposlechy se však bohužel, vzhledem k bezpečnosti prezidentova kancléře Mynáře, tohoto lotra nemohly týkat. Z tohoto důvodu byli z kejklů při zadání zakázky obviněni jenom Miloš Balák a jeho kumpán z dodavatelské společnosti Libor Tkadlec. Na ně dopadla ruka zákona v roce 2021, kdy Balákovi soud vyslovil trest tří let odnětí svobody, více než milionový peněžitý trest i několikaletý trest zákazu činnosti. Bez zajímavosti není ani zdůvodnění soudcem stanovené pokuty v podobě, že když měl Balák neobvyklé odměny, může platit i takto vysoký peněžitý trest. Balákovi a jeho kumpánům nepomohlo ani odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí soudu, neboť odvolací krajský soud tato odvolání v březnu 2022 zamítl. V době, kdy už pro Baláka ve věznici chystali odpovídající velikost tepláků, však prezident do celého výkonu spravedlnosti bezprecedentně zasáhl a Balákovi udělil milost. Podle později mediálně ventilovaného odůvodnění byl s Balákovou prací spokojen.
V další kauze, která se týkala půldruhamilionové škody při prodeji kamení z obory pod cenou, vyvázl Miloš Balák toliko s peněžitým trestem necelého milionu korun. Lze jen doufat, že se podaří i důsledně vymoci způsobenou škodu. Třetí stíhání Baláka se týká rovněž porušování povinnosti při správě cizího majetku. Ilustruje přístup lidí okolo kleptokratického prezidenta Zemana . Podle obvinění totiž Balákem zastupovaná organizace převzala do užívání traktor od jeho manželky, aby ho následně za státní prostředky za 200 tisíc Kč nechala opravit.
Martin Nejedlý
Zřejmě nejviditelnější postavou ruského vlivu na Hradě byl během Zemanova mandátu jeho poradce Martin Nejedlý. Protřelá spojka mezi Zemanovými mocenskými pákami a podnikatelskými záměry jeho samotného i řady prapodivných i kriminálních postav Ruska se nevylíhla při příchodu Zemana do kanceláře na Hradě. Nejedlý žil v Rusku po dobu devíti let a je mnoha lidmi považován za ruského agenta. Není jasné, co těch devět let v Rusku dělal. Pro svou práci nikdy neprošel prověrkou české Bezpečnostní informační služby (BIS), resp. Nejvyššího kontrolního úřadu . Naopak právě BIS na Nejedlého řádění přímo i nepřímo prakticky po celou dobu Zemanova mandátu, upozorňovala.
Nejedlý pracoval pro Zemana jako dobrovolník. Samotný vlastnil několik firem, které netransparentně obchodovaly s ruskými partnery . Proslul mimo jiné i tím, že i po ruském plnoformátovém vpádu na Ukrajinu měl na telefonu kryt s podobiznou Vladimira Putina. Pokud bychom však předpokládali, že Zeman po svém kajícném obrácení po Putinově agresi v únoru 2022 rublem čpícího Nejedlého nechá obřadně z bran Hradu vypráskat, mýlil by se: na Nejedlého nikdo nesáhl.
Prokremelský Picek
Propojení s Kremlem však bylo možné najít nejen u Nejedlého, ale i na dalších pozicích Hradu v různých úrovních. Další Zemanův poradce – Vlastimil Picek – měl také obchodní kontakty s mocnými ruskými postavami. Jeho syn Ondřej byl předsedou představenstva a obchodním ředitelem firmy CGM Czech. Společnost ovládala dvojice Temur Genadievič Nasriddinov a Valerij Pavlovič Česnokov.
Spíše než v českém byznysu je jméno V. P. Česnokov známé v ruských armádních kruzích. Absolvent Leningradské vojenské akademie byl v minulosti velitelem čet v Kodymě, Baltě, Saratě nebo Oděské oblasti, v době studené války vyšplhal v strukturách rudé armády na zástupce náčelníka základny Bajkalsk v Irkutské oblasti a vrchního inženýra praporu. Od roku 1978 byl profesorem Vojensko-technické univerzity ve městě Balašicha nedaleko Moskvy. Mluvčí Hradu však na rozdíl od Národního bezpečnostního úřadu v propojení poradce s představiteli ruské armády problém neviděl.
Další figurky
Co se týče známých vlivných Rusů blízkých Kremlu, kteří podporovali obrat české politické reprezentace k Moskvě, je možné vzpomenout třeba Vladimira Jakunina, bývalého ministra ruských železnic, který měl a má přímé vazby na ruské speciální služby.
Jakuninovo ministerstvo si objednalo mnohé dodávky od zbrojařů z Czechoslovak Group a zároveň zval významné české politiky, mezi nimi i prezidenta Klause a prezidenta Zemana, na konference pořádané Jakuninovým institutem nazvaným „Výzkumný ústav pro dialog civilizací“ se sídlem v Berlíně.
Marie Benešová
Jak bylo v úvodu této kapitoly vymezeno, po prezidentských i sněmovních volbách roku 2013 vznikly dvě mocenská centra, jedno na Hradě, druhé ve Strakově akademii. To ovšem neznamená, že mezi nimi nemusela probíhat prakticky neustálá interakce. Také to neznamená, že by na řadu otázek neexistovaly různé názory a jejich vyjasňování mezi Zemanem a Babišem neznamenalo časté zobchodovávání vzájemných ústupků. V této kapitole není o prezidentovi Zemanovi psáno příliš krásných slov, nicméně pokud se něco Zemanovi nedá upřít, je to to, že myslel a jistě stále myslí o několik tahů dopředu. Pokud proto kdykoliv Babiš potřeboval nějaký ústupek od hlavy státu, neváhal Zeman této skutečnosti využít a požadovat zase něco od Babiše. Z tohoto důvodu se na řadě míst v Babišově aparátu octly postavy, jež s ním nebyly tak zcela na stejné lodi.
Jedním z es v rukávu Miloše Zemana byl post ministra, resp. ministryně spravedlnosti. Nebylo tomu vždy; takový Robert Pelikán rozhodně Zemanovi radost nedělal, naopak musel jeho mocenské zájmy s Ruskem pošlapat skutečně důkladně. Když totiž o zadrženého Jevgenije Nikulina požádalo Rusko i USA, řeklo by se, že Zeman to pro Kreml nějak zařídí. Ovšem v tu dobu ještě vláda Babiše měla lidi s vlastním prozápadním myšlením a mezi ty patřil i Robert Pelikán. Ten v březnu 2018 rozhodl, že Nikulin patří do Ameriky a pár hodin na to už frčel vstříc americkým vyšetřovatelům. Faktem je to, že krátce na to zase skončil Pelikán a po různých peripetiích ho nahradila Marie Benešová, letitá spojenkyně Zemana.
Co všechno musela prozemanovská Benešová pro svého pravého chlebodárce udělat, můžeme jenom spekulovat. Nicméně samotný fakt, že resort se státními zástupci a soudci, vyšetřujícími a soudícími Babiše, ovládala ona, musel být pro Babiše velmi nepříjemný. Další záležitostí s body pro Zemana byl dohled nad částí stěžejní tvorby zákonů; od nástupu Benešové na ministerstvo spravedlnosti již ovládal Zeman přípravu všech protikorupčních zákonů. Vzpomeňme třeba zákony, související se střetem zájmů, ochranou whistleblowerů či lobbingem. U posledně jmenovaného se odborné veřejnosti muselo vrýt do paměti, kterak přímo při zasedání Babišovy vlády nějak z regulace zákona vypadlo prostředí prezidentovy administrativy. V neposlední řadě musíme vzpomenout možnost Zemana kdykoliv získat prakticky jakoukoliv informaci z kteréhokoliv trestního řízení. Jak? „Marie, prosím, potřeboval bych vědět, jak to vypadá s tím stíháním Mynáře; Marie, až to budeš zjišťovat, podívej se mi, prosím, jestli na vrchním státním zastupitelství v Olomouci nějak neřeší ten spor s teplárnou, kdy se jí snažil ovládnout oligarcha XY,“ zavolá takhle navečer někdo od Zemana Benešové. A druhý den už mohla Benešová osobně iniciovat kontrolu předmětných řízení. A jako bonus se již neopakovalo Zemanovo selhání s Nikulinem, za nějž ho musel Putin v Kremlu ohnout přes koleno a vysázet mu jich pár na holou.
Jiří Ovčáček
Pokud čteme o shora uvedených gaunerech a přisluhovačích Miloše Zemana, nesmíme zapomenout ani na hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka. Představíme-li si nějaký monarchický dvůr středověku, uvědomíme si, že k hlavním postavám samozřejmě patřili vojevůdce, strážce pokladu, lidé z diplomacie i na černou práci. Ovšem nelze zapomínat ani na roli kvalitního šaška. Toto označení nemá v daném kontextu být nadávka. On takový kvalitní šašek měl svou nezastupitelnou roli. A právě role šaška Jiřího zůstala z doby prezidentování Miloše Zemana zcela nedoceněná.
Funkční období Zemana bylo charakteristické i jednotlivými časovými obdobími bez kontaktu prezidenta a veřejnosti. Říkejme jim třeba „pyžamkové období.“ Zeman byl buď nemocný nebo kvůli alkoholu neschopen výkonu funkce, nebo ho trápily úplně jiné starosti než správa země. A právě v dobách, kdy se opona před prezidentem zatáhla, vystoupil před diváky šašek Jiřík. Nejrůznějším způsobem popisoval uvěřitelné i absurdní zážitky, jak že se pan prezident má, co dělá a co řeší. Role šaška před oponou měla pro vladaře jednu nedocenitelnou funkci: ty Ovčáčkovy plky totiž byly něčím zcela nezávazným. , Po svém uzdravení mohl Zeman kdykoliv vystoupit a Ovčáčkova prohlášení negovat nebo relativizovat. Však měl v tu dobu již také k dispozici reakce veřejnosti na šaškovo podání úvah jeho samotného a proto i to mohl zahrnout do svého finálního rozhodnutí.
Druhou zajímavou charakteristikou, kterou se v případě šaška naučil Zeman mistrně ovládat, byla schopnost odvést pozornost od hlavního tématu. Tak třeba jeden ze Zemanových padouchů byl přistižen, jak jedná s nějakou zvláště nechutnou kreaturou, prezident zase porušil ústavu nebo udělal nějaký jiný kiks. Pokud by se to ještě další měsíce rozpatlávalo, bylo by to nebezpečné i pro samotného Zemana. A tak přišel Ovčáček před kameru a vyhlásil nějakou novou hitovku. Ta se pak omílala v médiích, politických kuloárech i hospodách. Ovčáček byl sice zase o něco více za hlupáka, ale to ho asi nemuselo moc mrzet. Ve skutečnosti bylo dosaženo svého: na lumpárnu nebo vlastizradou smrdící událost Zemanovy pravé ruky se najednou zapomnělo.
