Celá dezinformační kampaň a konspirační hry uvnitř vyšetřovacích orgánů běžely prakticky od pádu Ficovy vlády a zhruba po třech letech přinesly pro strůjce kýžené výsledky. Veřejnost silně pochybovala o objektivitě vyšetřování, fanoušci strany Směr-SD a pravicového extrémismu nevěřili ani soudním verdiktům a celý systém považovali dokonce za kriminální. Konspirátorům se podařilo spojit nedůvěru v instituce z období covidové pandemie s nedůvěrou v právní stát. Společně s tiskovými prohlášeními o tom, že by měla být udělena amnestie na přečiny související s porušováním protiepidemických opatření, zaznívaly otevřené plány Směru-SD a jeho partnerů na rušení vyšetřování až osvobozování v případech ekonomické trestní činnosti.
Po Matovičově a prakticky identické vládě Hegera dospěla neudržitelná chaotická forma vládnutí k jejich pádu a jmenování dočasné úřednické vlády, jejíž složení připravila zejména prezidentka Zuzana Čaputová. Kabinet ekonoma Ľudovíta Ódora přinesl několik sanačních opatření, které zajistily dodržování evropských pravidel a udržení ekonomické stability státu. Vláda však byla krátká a měla výrazně omezené kompetence. V oblasti boje o právní stát tak nemohla pořádně zasahovat a pouze proplula ve statu quo k volbám na podzim 2023.
Ačkoli se demokraté snažili být optimističtí, při střízlivém pohledu na aktivitu Směru-SD a antisystémových stran a při pohledu na průzkumy preferencí bylo zřejmé, že reálně hrozí návrat starých struktur. Je však nutné dodat, že situace byla horší než v roce 2018. Směr-SD se už za ničím neskrýval. Do čela kandidátní listiny nominoval postavy podezřelé ze spáchání kriminálních činů. Většinu první desítky kandidátní listiny tvořily obviněné osoby. A Robert Fico každodenně veřejně obhajoval kriminálníky včetně Mariana Kočnera. Kdyby tak učinil před dvěma třemi lety, postavila by se proti němu většina veřejnosti. Teď to však fungovalo. Fanoušci antisystémových sil byli extrémně mobilizování a demokratický tábor byl unavený, apatický a s deziluzí vyvolanou chaotickým vládnutím Matovičova ansámblu.
Ačkoli těsně, dopadlo to tak, jak se demokratické spektrum obávalo. Nezdravý optimismus z růstu Progresivního Slovenska polil ledovou vodou volební výsledek, kde Směr-SD zaznamenal 22,94 procenta. Žádný zázrak, ale vzhledem k tomu, že Progresivní Slovensko zaznamenalo výsledek 17,96 procenta a dvě další (opravdu pouze dvě) ne-antisystémové strany zaznamenaly výsledek, který je jen těsně dostal do parlamentu, bylo jasné, kdo bude diktovat tempo povolebního vyjednávání.
Toxickým optimistům z demokratického spektra krutě rychle padl další falešně vytvořený mýtus, kde přání bylo otcem myšlenky. Strana Hlas-SD Petera Pellegriniho během pár dní komunikovala vstup do vlády se Směrem-SD. Zde musíme krátce připomenout příběh politického projektu Hlas-SD. Strana vznikla těsně po vraždě Jána Kuciaka, kdy Směr-SD zaznamenával brutální pokles důvěry. Strana se chtěla prezentovat coby sociálně demokratická alternativa Směru-SD se slušnější tváří a distancovat se od korupčního systému Fica. Problémem bylo, že stranu vesměs tvořili dlouholetí členové Směru-SD, včetně vedení. A její témata se od Směru-SD také moc nelišila. Přesto to stačilo – voliči Směru-SD, kterým se líbila utopistická sociálnědemokratická rétorika bez výsledků, ale měli problém s tím, kam korupce na nejvyšších místech dospěla, přešli k Hlasu-SD. Velkou roli v tom sehrál Pellegrini, dlouhodobě vysoce populární politik, na kterém si voliči cení jeho vizáž a vystupování – tančení s důchodci v krojích, fotografie ze zahrádky či s pejskem.
Pellegrini byl ovšem vedle Fica u všeho – byl jeho žolíkem, kterého Fico dával do funkce poté, co se provalily závažné kauzy předchůdců. Byl proto ministrem školství, financí, zdravotnictví, vnitra či informatizace. Sám přitom ve funkcích vykonával podezřelé aktivity.
Právě pod jeho vedením byly třeba prováděné masivní investice do digitalizace, v rámci které docházelo k dnes už soudně dokázanému masivnímu tunelování. Bývalý šéf finanční správy František Imrecze a podnikatel Michal Suchoba navíc vypovídali o tom, že Pellegrini vzal úplatek 150 tisíc eur ještě coby náměstek na ministerstvu financí.
Další významný člen vedení Hlasu-SD Peter Žiga je zas směráckým exministrem hospodářství a životního prostředí. Ten je obviněn na základě svědectví, že měl úplatkem zařizovat zastavení vyšetřování zapojení syna svého bratrance Štefana Žigy do karuselového podvodu. Jeho firma na těžbu dřeva Taper byla v minulosti podezírána ze stejných praktik a porušování environmentálních zákonů.
Další členka vedení Hlasu-SD Denisa Saková byla dlouho náměstkyní ministerstva vnitra pod Ficem a de facto pravou rukou Roberta Kaliňáka. Další – Erik Tomáš – byl zase dlouholetým poradcem Roberta Fica. Exministr zdravotnictví, investic, regionálního rozvoje a informatizace Richard Raši je zase napojen na východoslovenskou zdravotnickou chobotnici a také za jeho funkčního období docházelo k rozkrádání peněz na digitalizaci. A tak bychom mohli pokračovat dále.
Naivita a optimismus demokratické části voličského spektra hovořily o možnosti, že po volbách Hlas-SD odmítne nabídku Směru-SD a sestaví vládu s Progresivním Slovenskem. Šlo o dobře rozehranou hru – Hlas-SD asi dva roky vystupoval verbálně ve smyslu, že si spolupráci se Směrem-SD neumí představit. Pár týdnů před volbami to tvrdil ještě samotný Pellegrini. Po volbách však během několika dnů odmítl nabídku Progresivního Slovenska stát se premiérem a znovu se sjednotil se Směrem-SD, který do party přibral ještě Slovenskou národní stranu.
Hra tedy na podzim 2023 vyšla. Směr-SD a Hlas-SD ve velmi podobném složení jako Směr-SD před pádem po Kuciakově vraždě získaly dohromady zhruba 38 procent, podobně jako tomu bylo v roce 2012, kdy Směr-SD získal 44 procent a sestavil jednobarevnou vládu. Nyní však musela tato skupina poslanců najít partnera, kterým se stala Slovenská národní strana, která se soupiskou s mixem Facebookových dezinformátorů a antisystémových osobností prolezla do parlamentu o chlup s 5,62 procenta hlasů.
Dohromady představuje většina koalice po roku 2023 79 poslanců, což je ve slovenském parlamentu se 150 zastupiteli pouze těsná většina. I přesto se na Slovensku spustilo něco, co nemá v Evropské unii obdobu. Koaliční poslanci hlasují za každých okolností, v několika případech i s dovezenými silně nemocnými poslanci, coby jeden muž za zvrácení demokratického vývoje a budování systému s autoritativními prvky.
Návrat ke starým pořádkům
Optimisté si říkali, že Fico po návratu k moci „pouze“ pořeší vlastní problémy se zákonem a problémy svých spojenců. Říkali si, že šíření dezinformací a zpochybňování státních institucí byly pouze součásti tuhého předvolebního boje. Slibovali si, že proruská rétorika, která neměla v prostoru EU obdobu, byla pouze snahou o zajištění hlasů příznivců antisystémových stran. Věřili, že Fico bude potřebovat patřit k evropské elitě a čerpat evropské dotace, a že kvůli tomu přestane s protibruselským tažením. A doufali, že ať už jde Robertu Ficovi o jakkoliv masivní revanš, uvědomuje si, že demokracie je tím správným systémem pro svobodný a pokud možno spokojený život všech občanů včetně něho samého.
Bohužel vše bylo rychle vyvráceno. Už od prvních dní bylo z rétoriky i skutků zjevné, že Fico nepracoval pro návrat k moci pouze kvůli jednomu volebnímu období s cílem ochrany před spravedlností. Pečlivě připravovaný plán obsahuje mnohem širší a rychleji aplikovaný systém, než se předpokládalo v černých scénářích. Už během pár měsíců vláda zlikvidovala několik významných institucí, rozrušila klíčové brzdy a protiváhy a zákony udělala ze Slovenska vysněné eldorado pro rozmanité formy trestné činnosti. Podle mnohých jde o návrat k dobám mečiarismu, podle jiných je to v době psaní těchto řádků ještě horší. V této době ještě nevíme, kde, a zda se Ficův válec zastaví. Proto můžeme jen sumarizovat, co vše stihl za pár měsíců zválcovat.
Dezinformace
Klíčová část volebního úspěchu Směru stála na dezinformacích. Zpochybňování covidové pandemie, zpochybňování policie, soudů, války na Ukrajině, západního směřování Slovenska, ale také šíření drobných konspirací na ty nejjednodušší a nejrozšířenější dezinformační témata nasbíralo statisíce hlasů.
Po zvolení ovšem vláda pochopila, že bez hlasů dezinformátorů nebude podpora veřejnosti dostatečná pro její stabilitu. Potřebovala také přehlušovat informace o neustálých zásazích do právního státu a dalších potížích souvisejících zejména s ekonomickým borcením státu.
Také proto vřele a ve stejné kadenci v dezinformačních kampaních pokračovala. Každodenně a mnoha ústy opakovala dezinformace z předvolební kampaně a přidávala nové.
Opakovala dezinformace o úmrtí policejního prezidenta Lučanského, údajně účelových trestních řízeních, spiknutí progresivních politiků s Bruselem a novináři či o tom, že předešlá vláda vybírala, koho obvinit, na poradách s policejním vedením.
Z jiného soudku jsou opravdu toxická a přihlouplá sdělení, která se opakují – ano, také z úst premiéra a ministrů – o medvědech, či otrávené pšenici.
Zřejmě nejškodlivější je však neustálé šíření nenávisti vůči Západu, a to na všech úrovních, od šíření širších narativů přes obvyklé obviňování Bruselu a Washingtonu ze všeho, co je ve státě negativní až po obskurní hlášky o tom, že Brusel chrání medvědy proto, aby mohli přispět k vyhubení slovanských národů. Opravdu…, také tohle vyslovují členové vlády.
Osobitou kapitolu by si zasluhoval přístup vlády k prezidentce Zuzaně Čaputové. Tato kniha na to není dostatečně rozsáhlá, ale je nutno říci, že ji takřka každodenně označují za agentku Spojených států. Na mítincích dokonce Směr-SD včetně Fica vyhecoval publikum, aby společně jednohlasně a opakovaně řvali „Je to americká kurva“ a všichni se přitom roztomile šklebili. Výsledek byl ten, že Čaputová po opakovaných útocích – i fyzického charakteru – vůči její rodině vzdala další kandidaturu na post hlavy státu. Vše jen korunoval útok pomatené ženy, která přeskočila plot domu prezidentky a pokoušela se dostat k „židoamerické“ nestvůře, aby to s ní skoncovala.
Podobných útoků na Slovensku přibývá. Takřka každý týden členové vlády jmenovali konkrétní politiky, novináře, studenty či občanské aktivisty, kteří jsou podle jejich mínění členy velkého západního spiknutí proti nim, a tedy státu, a tedy normálnímu životu, a tedy Slovanům. Ve svých řadách měla vláda kované extrémisty se statisíci extremistických fanoušků. Vláda je absolutně legitimizovala. A nejednou poskytla rozvášněnému davu informace o tom, jak ony zlosyny z řad spiklenců najít, kde bydlí, či kde se nacházejí jejich rodiny.
Když pak dojde k útoku, třeba vraždě dvou lidí pro jejich sexuální orientaci synem člena vedení hnutí Vlast Štefana Harabina, jak tomu bylo v bratislavské Zámocké ulici, členové garnitury pouze konstatují, že za skutky bláznů nemohou. A nic na tom nemění fakt, že se nadále i veřejně bratříčkují s otcem vraha a Štefana Harabina nominují do významných funkcí – třeba do Soudní rady.
Z marketingového hlediska si vláda Fica číslo čtyři jasně vyhodnotila, že její cílovou skupinou je antisystémové hnutí, a proto je nutné udělat z antisystému mainstream . Už od prvních dnů vládní koalice omezila přístup novinářů k jednáním parlamentu. Živé přenosy umožnila pouze z malé knihovny, kde se hlava na hlavě tlačily štáby podle vzájemné domluvy tak, aby mohl vysílat alespoň někdo.
Vládní představitelé nejdříve přestali na tiskové konference stran zvát novináře z vybraných médií, pak omezili možnost pokládat dotazy na ministry také na vládních tiskových konferencích. Prioritní přístup a možnost pokládat dotazy naopak získaly dezinformační média, včetně těch, kterým bylo prokázáno financování ruskou tajnou službou. Korunu všemu nasadil ministr vnitra, který poskytl dlouhý rozhovor pro konspirátora a pravicového extremistu opakovaně uznaného vinným z násilných trestných činů a na kterého jsou vydány tři zatykače za extremismus, kyberšikanu a zveřejnění citlivých osobních údajů – Daniela Bombice. V době, kdy Slovensko oficiálně žádá Spojené království, ve kterém Bombic bydlí, o vydání osoby, s ním ministr vnitra vedl dlouhý rozhovor, který se stal hitem všech dezinformačních kanálů. Bombic, který rád zveřejňuje svá antisemitská hesla a hajluje na videích, poté vítězoslavně ohlásil, že je to začátek očištění jeho jména.
Jména, adresy a telefonní čísla novinářů z tradičních médií se díky pomoci provládních dezinformačních médií objevují na sociálních sítích opakovaně. Neuplyne také týden, kdy si vládní představitelé včetně Fica neodpustí jmenovat konkrétní novináře, kteří podle nich mohou za vše negativní, o čem se ve státě mluví.
Finále a tečkou celého mediálního převratu byla snaha o zrušení veřejnoprávní televize, kterou má nahradit státní s přímým dosahem vládních politiků na obsah jejího vysílání. A na to vše stačil čtvrté vládě Roberta Fica půlrok.
Slovenská informační služba
Pro jakékoliv velké plány v souvislosti s konspiračními hrami uvnitř vyšetřovacích složek je nutná součinnost vlády a tajné služby. Uvědomovala si to také Ficova garnitura. Slovenská informační služba dlouhodobě nemá dobrou pověst. Připomeňme, že se za vlád Vladimíra Mečiara spolupodílela nejen na konspiračních hrách ve prospěch jeho strany HZDS, ale také na ekonomické trestné činnosti a organizování vražd. V době, kdy byl Fico jmenován počtvrté premiérem, byli oba předešlí šéfové služby obviněni.
Bylo proto logické a oprávněné očekávat, že si vláda nominuje vlastního šéfa tajné služby, která mezičasem zařídila útěk klíčových postav války v policii do Bosny a Hercegoviny a pokoušela se vykonstruovanými obviněními znevěrohodnit svědky citlivých kauz. Po roce 2023 došlo k tomu, co bylo možné očekávat, totiž k personální nominaci do čela služby, která nenechala nikoho na pochybách o tom, oč Robertu Ficovi a jeho systému jde .
Nejprve rétoricky, pak i reálně začal do čela služby prosazovat Tibora Gašpara, o kterém pojednávají Dějiny korupce hned na několika místech. Proti nominaci se vyslovila prezidentka Zuzana Čaputová, která se diplomaticky vyjádřila ve smyslu, že nevidí důvod s jejím schválením spěchat. Koalice na to reagovala kromě obvyklého džihádu vůči prezidentce změnou zákona tak, že umožnila vykonávat faktické pravomoci ředitele služby jeho náměstkovi, jehož může vláda jmenovat bez souhlasu prezidentky. Na tento post záhy dosadila Pavla Gašpara – syna Tibora Gašpara.
36letý Pavol Gašpar, který má celé předloktí ozdobené tetováním zpodobňujícím svého otce a neumí vysvětlit, odkud navzdory průměrné advokátní kariéře sebral peníze na sérii luxusních nemovitostí, byl dále v době psaní těchto řádků prosazován na funkci ředitele SIS. Po zvolení Petera Pellegriniho prezidentem, který se vyjádřil, že s tím nemá problém, se už pouze čeká na uvedení do úřadu.
