Začněme ale popořadě a vraťme se do konce října roku 2013, kdy byly ohlášeny výsledky voleb do Poslanecké sněmovny. V dolní komoře zasedli zástupci ČSSD s předsedou Bohuslavem Sobotkou. Těsně za sociálními demokraty následovali poslanci protikorupčního hnutí ANO 2011. Ve sněmovně ještě kromě navrátivších se lidovců zasedli zástupci TOP09, ODS, komunistů a Okamurova Úsvitu.
Pokus o Haškův převrat
Pro dané období stěžejní událost se stala jen pár hodin po uvedených volbách. Tehdy se v Lánech u prezidenta sešla prapodivná partička politiků. Zatímco se v Lidovém domě sešly špičky sociálních demokratů a slavili relativně hubené vítězství, určitá část vrcholných představitelů ČSSD se ze sídla strany vypařila a zamířila k prezidentu Zemanovi na zámek Lány. Připomeňme, že Miloš Zeman v tu dobu ovládal Rusnokovu vládu. Vznikl tedy plán, jak by se zásadní vliv Zemana na vládu udržel a partička k Sobotkovi neloajálních spolustraníků by se vlády chopila místo předsedy strany. V čele spiknutí stál tehdejší první místopředseda ČSSD Michal Hašek. Dalšími spoluspiklenci byli Jeroným Tejc, Milan Chovanec, Zdeněk Škromach a Jiří Zimola. I přes jasné důkazy o konání této akce, která vstoupila do mediálního prostoru pod názvem „lánský puč“, všichni účastníci její existenci popírali. V tehdejších dnech účastníci proradného společenství lhali tak silně, že kdyby se skutečně při vyřčení lži kouřilo od úst, museli by si lidé s Haškem v čele nakupovat značné množství emisních povolenek. Haška následně potopil jeden z účastníků, Milan Chovanec. Za tuto roli v příběhu, kdy nejprve zradil Sobotku, aby následně zradil spoluspiklence, získal přezdívku „zrádce zrádců.“ Jako zjevnou odměnu za zradu spoluzrádců později obdržel do správy ministerstvo vnitra.
Na počátku vyprávění o lánském dostaveníčku jsme psali, že je to jedna z nejzajímavějších událostí. Legitimní otázka je proto, proč? Tím pozoruhodným postojem totiž není snaha porazit své spolustraníky ze strany Sobotky i Haška ani snaha Zemana prodloužit si určitou mocenskou nadřazenost nad vládou a pomstít se nenáviděnému Sobotkovi. Pozoruhodný je tah Andreje Babiše. Ten si musel moc dobře vyhodnotit, že jeho role ve vznikající koalici, odvislé od vrtochů hradního mocipána, by byla marginální. Moc by za těchto okolností třímal Zeman s přisluhovačem Haškem a Babiš se svým hnutím a doplňkoví lidovci by hráli druhé až třetí housle. Při nadcházejících jednáních tak Babiš a Pavel Bělobrádek nejednali s Haškovou klikou, ale se Sobotkovým křídlem. Jednou z příbuzných myšlenek, jež musel v tu dobu Babiš přežvykovat, bylo i to, zda by chtěl mít ve vládě velmi necharismatického a slabého Sobotku nebo Zemanova spojence Haška.
Každopádně Haškova iniciativa byla, mj. i díky účelově charakternímu postoji Babiše , potlačena. Vláda v lednu sestavena byla a s výjimkou arcizrádce – plzeňského šmelináře Chovance – v ní nikdo ze spiklenců neusedl. Babiš se stal dvojkou po Sobotkově boku a vládní křesla do počtu k oběma vládním stranám doplnili křesťanští demokraté v počtu tří kusů. Pro budoucnost vlády není bez zajímavosti, že sociální demokraté měli sice nejvíce ministrů, ale Babišovci s KDU disponovali většinou.
Protikorupční a reformní hnutí
Pojďme na tomto místě učinit určitou sondu do Babišovy duše. Co je Andrej Babiš za protřelou osobu, namočenou do kdejaké lumpárny a do kdejaké špinavosti, tvoří velkou část této knihy. Co ovšem z jiných pasáží knihy neplyne, je to, co ho do politiky pudilo. Zásadním omylem je představa, že tím hnacím motorem Babišova konání je pouhé shromažďování peněz nebo majetku. I majetek, ať již v podobě peněz v hotovosti nebo na účtu, majetkových účastí ve společnostech, nemovitostech nebo třeba sbírce starožitných artefaktů, není pro Babiše cílem. Tím, k čemu se lidé s jeho psychikou obrací a po čem touží, je moc. Ano, ty prostředky, které shromažďuje a ovládá, mu buď skutečně, nebo domněle, moc zprostředkují. Lidé jako on, toužící v důsledku nějaké psychické deformace po moci, si ji také pro zjednodušení nějak kvantifikují. Někdo si počítá peníze a měří se v žebříčcích s jinými podnikateli, jiný si svou moc kvantifikuje třeba v podobě počtu lidí, jež může bezprostředně ovládat, kteří jsou na jeho výplatní pásce či které může kdykoliv seřvat, či jako ty, kteří k němu vzhlíží. Právě souhrn určitých faktorů, souvisejících s nadřazeností nad ostatními a představa, že tyto lidi živí a oni ho obdivují, je jeden z mocenských faktorů, které Babiš v hlavě má. Do politiky vstoupil okolo roku 2010 a po zakoupení velkých mediálních domů a výsledku voleb na podzim 2013 přičuchnul k představě, že ho obdivují i voliči. Voliče v tu dobu netvořila masa lidí, jimiž upřímně opovrhoval; naopak je alespoň respektoval. Byli to nespokojení bývalí voliči ODS, VV či TOP 09, lidé vzdělanější, bohatší a relativně mocní. Babiš se v tuto dobu snažil tyto voliče udržet a dostát svým předvolebním slibům a stát, jak mu ho kmotrokratické struktury zanechaly, zreformovat. Chtěl, aby ho tito voliči ještě více obdivovali a on se mohl opájet popularitou v kruzích podnikatelů, vysokoškoláků či státních zaměstnanců a tomu přizpůsoboval své plány.
V první řadě Babiš jako ministr financí vsadil na téma daní. S tehdejší náměstkyní Simonou Hornochovou započali hned v několika směrech s nebývalými reformami. Vzájemně do sebe zapadající změny v DPH, předcházení karuselovým (kruhovým) podvodům jednotným hlášením DPH, elektronická evidence tržeb či možnost postihů při nedosledovatelném nabytí velkého majetku, to byla témata, která Babiš každodenně prodával široké veřejnosti. Ve spojení s velmi slušnou hospodářskou situací se dařilo obstojně navyšovat státní příjmy a v podobě zvyšování mezd si tak mohl začít zavazovat např. státní zaměstnance, ať již šlo o policisty, učitele, zdravotníky či úředníky. Na státu nezávislé voliče zase fascinoval fiskální trend, kdy se několik let po sobě dařilo dosahovat přibližně vyrovnaného rozpočtu. Navrhování změn v regulaci hazardních her, některých protikorupčních zákonů (whistleblowing, změny v regulaci veřejných zakázek či transparentní hospodaření se státním majetkem) pak mohly zaujmout nevládní organizace, jež zase mohly svým sympatizantům z řad obdobného elektorátu referovat o nebývalých pokrocích, na něž společnost řadu let čekala. S lidmi z neziskových organizací se Babiš rád a často potkával, neustále opakoval, že on dosáhl změn, které se nedařilo dvacet let prosadit, a plíživě poštvával proti většímu koaličnímu partnerovi, že ten nic nedělá.
Toto období let 2014/2015 bylo v životě Babiše asi nejšťastnější: agrofertí podnikání se dařilo, politická kariéra rostla, preference ANO také, Babišem ovládaní lidé usedli i v Evropském parlamentu a málokdo se zabýval ekonomickým pozadím Babišova angažmá. K evropskému úspěchu musíme přičíst i komunální volby na podzim 2014, kdy se do čela velkých měst dostali lidé jako Adriana Krnáčová, Tomáš Macura nebo Petr Vokřál.
Tyto virtuální i skutečné úspěchy, jež Babiš a jeho PR a mediální mašinérie prezentovala a díky nimž preference ANO rostly, ovšem nevznikly samy od sebe. Věci, které uvedené hnutí zpopularizovaly, vytvořili lidé, jimiž se v tu dobu oligarcha obklopil. Z tehdejších Babišových ministrů jmenujme prof. Helenu Válkovou, později Roberta Pelikána, Dana Ťoka, Věru Jourovou či výrazné poslance jako byl prof. Jiří Zlatuška, europoslance jako Pavel Telička a náměstky ministrů jako byl Jan Gregor nebo zmíněná Simona Hornochová. Tito lidé si byli schopni vydělat mnohonásobek prostředků jinde a do státního aparátu přišli, protože věřili, že to v tu dobu má nějaký smysl a vize, o nichž snili, se společně prosadit dají. A oni sami ve své sociální bublině a na sociálních sítích celé Babišovo impérium podporovali.
Oligarchovi se splnil sen růstu moci bez stropu a přízně voličů, jimiž nepohrdal.
Čapí zlom
Možná si Babiš myslel, že období neomezeného růstu bude trvat věčně. To však, jak víme z české lidové moudrosti, neplatí, neboť žádný strom neroste do nebe. Že není tehdejší ministr financí žádný svatoušek a že za růstem jeho bohatství a vlivu stojí nejedna nečestnost, věděl prakticky každý. Jenomže situace, jež mohl gramotný volič absorbovat z projektů jako Žlutý baron, byly těmito voliči házeny na misky vah, kde oním pomyslným protizávažím byly nedávno prožité vzpomínky na zločinecké uspořádání s kmotry a Nagyovou v čele. Z tohoto důvodu trvalo přeci jenom nějaké dva roky, než Babišova miska hříchu začala v očích dříve vytipovaného elektorátu klesat.
Spouštěčem přeskupení popularity byla mediálně odstartovaná kauza Čapí hnízdo. Prostě, proč by měl někdo volit lotra, který dojil veřejné rozpočty jako dřívější kmotři, pomyslely si tehdy statisíce někdejších voličů z roku 2013. Jestliže pak hlídací psi zavětří, že to u někoho smrdí, pátrají dál. Navazující informace o Babišem využitých korunových dluhopisech, propírání výnosů z německých společností Agrofertu v reklamě na Čapím hnízdu a bezpočet drobnějších prasárniček, jimiž si Babiš a jeho rodina přišla k nějakým prostředkům navíc, odstartoval spirálu dalších změn. Když se ukázalo, co je Babiš zač, začaly od něj odcházet myslící osobnosti a byly nahrazovány tupě loajálními loutkami. Opakovaně zmíněnou architektku zefektivnění výběru daní Hornochovou nahradila Alena Schillerová, bytost bez jakéhokoliv hlubšího zájmu kromě toho, kde uškodit Babišovým nepřátelům a zadusit klíčící problém zbožštělého šéfa. Hana Marvanová si po konfliktu na ministerstvu spravedlnosti sbalila papíry a odešla do advokacie. Věra Jourová vyklidila své křeslo ministryně na Staroměstském náměstí Karle Šlechtové. Letitý správce rozpočtu Jan Gregor se rychle odklidil k Účetnímu dvoru do Lucemburku. A když Babiš zlikvidoval takového Lukáše Wagenknechta, poštval proti sobě velkou část nevládního sektoru, z něhož tento náměstek vzešel.
A spirála se točila rychleji a rychleji. Když si někdo na stěžejní místa nastrká hlupáky, není divu, že dělají jednu chybu za druhou. Výsledkem je to, že z původních voličů, co svěřili svůj hlas Babišovi při volbách v říjnu 2013, to o čtyři roky později zopakoval málokdo. Babišův analytický tým proto musel přijít s kompletní změnou strategie. Namísto propagace reálných úspěchů v podobě řešení dluhů minulosti, začalo hnutí ANO cílit na elektorát méně vzdělaných a chudších voličů. Těm pak bylo celkem fuk, kolik daňových, hospodářských a dalších šmelin Babiš v minulosti spáchal a jaké trapné transakce udělala Schillerová, aby ušetřila pár set tisíc na nájmu bytu. Těmto voličům šlo prakticky jen o to, jak bude velké DPH na pivo, o kolik se zvedne důchod a zda Babiš představí plán, na základě něhož bude během pár let zkrácena cesta na chatu.
V prvních měsících roku 2017 se, kromě dříve popsané eskalace Babišových problémů, staly další tři zaznamenáníhodné události. V první řadě se zhoršila právní situace u slovenských soudů ve věci Babišova estébáctví. Dále se na internetu objevily nahrávky Babiše, jak instruuje novináře z jím vlastněné Mladé Fronty Dnes, kterak naložit s citlivými a pofiderně získanými informacemi. V neposlední řadě počátkem toho roku nabyla účinnosti novela zákona o střetu zájmů, tzv. lex Babiš, na základě níž vymezený okruh politiků nemůže vlastnit média, jeho společnosti se nemohou účastnit veřejných zakázek a čerpat dotace. Babiš na novou právní úpravu reagoval tak, že své společnosti vložil do svěřenských fondů a dělal, že je to takto vyřešené. To, že dané společnosti prostřednictvím nastrčených lidí ovládal dál, bylo už tehdy každému zřejmé.
Soubor Babišových kostlivců, nashromážděných ve skříni, vyústil na přelomu dubna a května 2017 ve velice pozoruhodnou ústavní situaci. Předseda vlády Sobotka nejprve hovořil o demisi celé vlády, aby následně počátkem května předložil prezidentovi Zemanovi pouze návrh na odvolání Andreje Babiše coby ministra financí. Tato změna postoje nezůstala bez Zemanovy reakce. Namísto toho, aby konal, jak mu ústava přikazuje, a Babiše odvolal, přišel s typickou zemanovskou poťouchlostí: nachystal scénu pro podání demise Sobotkovy vlády. Při následné trapné scéně, při níž mával svou hůlčičkou okolo Sobotky, se nevyřešilo vůbec nic. Další týdny Zeman odmítal přijmout Sobotkův návrh na Babišovo odvolání a argumentoval zavádějícími teoriemi, jako že takový návrh je nesouladný s koaliční smlouvou. Babiše pak Zeman odvolal až na konci května.
Andrej Babiš pak nelenil, během následného období uspořádal se svojí dlouholetou přítelkyní Monikou svatbu, objížděl republiku, sliboval své nově vymezené skupině voličů hory i s doly, otíral se o svého bývalého koaličního partnera a vše chystal na dobu, až se stane novým premiérem.
Právní okénko
Zákon č. 159/2006 Sb., Zákon o střetu zájmů, ve znění novely, označované jako lex Babiš
§ 4a
(1) Veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 nesmí být provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku ani společníkem, členem nebo skutečným majitelem právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku. To neplatí v případě, kdy je vydavatelem periodického tisku politická strana, politické hnutí nebo politický institut, právnická osoba jimi ovládaná, nebo právnická osoba ovládaná územním samosprávným celkem anebo pokud je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku právnická osoba, která nemá povinnost vyhotovit výroční zprávu podle zákona upravujícího účetnictví.
(2) Veřejný funkcionář uvedený v odstavci 1 je bez zbytečného odkladu poté, co začal vykonávat svou funkci, nejpozději však do 60 dnů ode dne zahájení výkonu funkce, povinen ukončit provozování rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydávání periodického tisku nebo ukončit svou účast nebo členství v právnické osobě, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku, nebo přestat být jejím skutečným majitelem. Není-li z důvodů nezávislých na vůli veřejného funkcionáře možné dodržet lhůtu uvedenou v předchozí větě, veřejný funkcionář o této skutečnosti v dané lhůtě informuje Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí a provede současně všechna potřebná opatření směřující ke splnění povinnosti uvedené podle věty první. Ustanovení zvláštních právních předpisů tím nejsou dotčena.
§ 4b
Obchodní společnost, ve které veřejný funkcionář uvedený v § 2 odst. 1 písm. c) nebo jím ovládaná osoba vlastní podíl představující alespoň 25 % účasti společníka v obchodní společnosti, se nesmí účastnit zadávacích řízení podle zákona upravujícího zadávání veřejných zakázek jako účastník nebo poddodavatel, prostřednictvím kterého dodavatel prokazuje kvalifikaci. Zadavatel je povinen takovou obchodní společnost vyloučit ze zadávacího řízení. Zadavatel nesmí obchodní společnosti uvedené ve větě první zadat veřejnou zakázku malého rozsahu, takové jednání je neplatné.
§ 4c
Je zakázáno poskytnout dotaci podle právního předpisu upravujícího poskytování dotací nebo investiční pobídku podle právního předpisu upravujícího investiční pobídky veřejnému funkcionáři uvedenému v § 2 odst. 1 písm. c) a právnické osobě, jejímž skutečným majitelem je tento veřejný funkcionář. To neplatí pro poskytnutí dotace, na kterou má žadatel při splnění podmínek stanovených právním předpisem právní nárok. Smlouva o poskytnutí dotace nebo investiční pobídky uzavřená v rozporu s tímto ustanovením je neplatná; k neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu.
Starosocani
V období první vlády, na níž se hnutí ANO podílelo, však z hlediska poslání této knihy není možné ignorovat nejrůznější další vlivy. Jinými slovy, Andrej Babiš nebyl jediný, kdo se snažil všemožně obohatit. Podíváme-li se na složení tehdejší vlády, existuje tu hned několik hnízd, v souvislosti s nimiž nelze hovořit o výkladních skříních transparentnosti. Stylem jednání Milana Chovance, Jana Mládka nebo třeba Marcela Chládka se vracíme do doby vlády jejich stranických kolegů, jako byl Stanislav Gross nebo Jiří Paroubek. Můžeme proto hovořit o těchto lidech jako o „starosocanech“. Za alespoň krátkou zmínku stojí ilustrativní příklady toho, o jaké praktiky se jedná. Tak například zcela netransparentní zadávání zakázek na revitalizační a sanační práce společnosti Diamo z resortu ministerstva průmyslu a obchodu, spravovaného Janem Mládkem či „nové“ přístupy k narovnání financování sportu z resortu Marcela Chládka a Kateřiny Valachové.
Nesmíme také zapomínat na vlivy dalších osob mimo vládní křesla. O Radkovi Pokorném, příteli premiéra Sobotky, jsme se zmiňovali v souvislosti s Bakalovými privatizačními kejkly . Bez vlivu u sociální demokracie také nezůstal Michal Hašek, tehdejší hejtman jihomoravského kraje a rekordman v počtu vykonávaných funkcí.
