V návaznosti na shora popsané předvolební sliby byla hned po červencovém ustavení vlády spuštěna slibovaná akce čisté ruce. Do jejího čela se postavil ministr bez portfeje Jaroslav Bašta. Jeho úkolem bylo předložit hmatatelné výsledky ve formě rozkrytí a následného usvědčení a potrestání velkého množství korupčníků a tunelářů z doby vlád Václava Klause. Po nějakou dobu bylo možné předstírat, že se cosi v zákulisí chystá a již brzy dopadne ruka zákona na ty velké ryby, co stály za divokou privatizací, vytunelováním státem ovládaných podniků a rozkradením státního rodinného stříbra. Za úspěch akce bylo považováno trestní stíhání strůjce sponzoringu ODS Milana Šrejbra, o němž tato kniha hovoří v předchozí kapitole. Šrejbrovo trestní stíhání jednak skončilo fiaskem a jednak na něm neměla Zemanova vláda a Baštova úderná skupina žádný podíl. Stejně tak se tomu mělo se stíháním někdejšího místopředsedy ODS Libora Nováka. Ten v souvislosti s daňovými aspekty stejné kauzy strávil dokonce pár měsíců ve vazbě, ale jeho stíhání, započaté dávno před Zemanem a Baštou, skončilo stejně, tedy osvobozením Nováka. Nicméně strategie jakéhosi zákulisního rozplétání ódéesáckých piklů s typickými rétorickými schopnostmi Jaroslava Bašty nemohly obstát po roce a půl. Prachbídné výsledky akce navíc vedly k vzájemnému obviňování jednotlivých sociálnědemokratických politiků z toho, kdo za to vlastně může. Bašta byl proto počátkem roku 2000 superarbitrován pro neschopnost. Akce Čisté ruce měla prakticky nulové výsledky a v druhé polovině období se o ní mluvilo už jen ze setrvačnosti.
Ovšem nelze zapomenout na to, že během vlády ČSSD se přeci jenom jednu velkou rybu dopadnout podařilo. Jednalo se dokonce o místopředsedu nejsilnější strany. Tím tunelářem, který skončil za mřížemi a který si několik let odseděl, byl první ministr financí v Zemanově vládě Ivo Svoboda. Ten patřil k postavám, které byly k polistopadové politice přímo předurčené. Už za komunismu věděl, co je byznys. Působil na manažerských pozicích ve společnosti Závod přístrojů a automatizace Praha-Čakovice. Ke sklonku bývalého režimu pracoval pro maďarskou elektrotechnickou společnost Videoton.
Patřil tedy k podnikavcům, kteří věděli, jaké možnosti přinese kapitalismus. A nechtěl zůstat stát stranou. Věděl, že se k penězům dostane nejsnáz pozice těch, kteří je budou rozdělovat. A jeho pozdější kariéra tento zištný přístup k politice jenom potvrzovala.
Nejbližší Ivo Svobody dodnes tvrdí, že se stal pouze jakousi obětí divokých devadesátých let a že na něj političtí partneři a mafie hodila vše, co je ohrožovalo. Při pohledu na fakta se však tato přirozená víra blízkých zdá být značně naivní. Poprvé se Svoboda stal poslancem hned v roce 1990. Na sklonku tohoto období už v roce 1992 seděl na ministerstvu financí. Obsadil pozici náměstka.
Své pozice a známostí z nejvyšší politiky dokázal využít v byznysu. Jako politik začal podnikat v „ekonomickém poradenství“. Jak se později ukázalo, za tímto všeobecným popisem náplně práce se skrývalo rádcovství privatizérům, jak se dostat k státnímu podniku. Figuroval také v některých společnostech spojovaných s kontroverzními byznysmeny či mafií. Pro ČSSD se stal v tomto období jedním z nejmocnějších mužů, který však po čase významně ohrozil reputaci strany.
ČSSD sháněla finance na fungování a provize za vstřícné kroky vůči lobbistům prostřednictvím firem Tia a Zora Euro, do kterých byli nastrčeni ekonomičtí manažeři ČSSD. Sponzorské dary a půjčky inkasovaly výše uvedené firmy, odtud pak v případě potřeby peníze putovaly na účty firmy Cíl, která vlastnila sídlo ČSSD Lidový dům.
Způsob financování strany odhalil případ pokusu o nájemní vraždu. V březnu 1999 nájemní vrah postřelil do hlavy a hrudi oficiálního majitele společnosti Tia Ivana Lhotského. Lhotský útok přežil, ale zůstal invalidou (zemřel v roce 2016). Právě kvůli pokusu o jeho vraždu však vznikl policejní spis, ve kterém se nachází část účetnictví sociální demokracie.
V účetnictví sociální demokracie figuroval dar z daňového ráje v Panamě, který odhalily až později uniklé dokumenty společnosti Mossack Fonseca z takzvané kauzy Panama Papers. Šlo o dar od firmy Beltomate v hodnotě pět milionů korun. Beltomate založil v roce 1995 firmu Roland Schaer ve Švýcarsku. Dnes firma patří Ľubomíru Šidalovi, blízkému Andreji Babišovi. Beltomate darovala peníze společnosti Zora Euro. Jejím vlastníkem byl přímo Ivo Svoboda.
Několik indicií ukazovalo na to, že Svoboda zkonstruoval mechanismus, jak do sociální demokracie dostávat černé peníze. Poměrně jednoduchou korupční síť firem však muselo schvalovat širší vedení strany. Svědčí o tom také kontroverzní krok premiéra Miloše Zemana, který Svobodu namočeného do korupce, ale také styků s mafií, jmenoval v roce 1998 ministrem financí. Z funkce ministra byl ale záhy – v roce 1999 – odvolán kvůli podezření z trestné činnosti v předchozí době, kdy působil ve firmě Liberta.
Roku 2005 ho pražský vrchní soud společně s jeho poradkyní Barborou Snopkovou odsoudil za vytunelování Liberty k pěti letům odnětí svobody. V onom období začal mít zdravotní potíže, kvůli kterým byl po třech letech z výkonu trestu podmíněně propuštěn. Trpěl Alzheimerovou chorobou a zemřel 23. února 2017 v ústavu. Jeho kolegyně Snopková, která je usvědčena také z dohazování provizí od mafie, dosud tvrdí, že je politickou obětí a na stát mediálně i právně útočí.
