V důsledku tisíce transakcí a trendu dřívějších volebních období i tehdy uplatňovaných korupčních mechanismů, ovšem, přiznejme jim to, i v důsledku určitého podnikatelského umu, instinktů a čuchu na příležitosti, se jednotlivci z řad porevolučních podnikatelů a podnikavců zvětšili rozsahem svých aktiv na tolik, že o nich můžeme hovořit jako o oligarších. Pochopitelně k tomu, abychom Andreje Babiše, Petra Kellnera, Marka Dospivu či Daniela Křetínského zařadili do této skupiny, nemáme na mysli pouze výši jimi shromážděného majetku. K tomu, abychom někoho nazvali oligarchou, musí mít ještě zásadní vliv na vládnoucí skupinu nebo jiné prostředky, jak svých cílů dosahovat. Asi by se v nadpisu této kapitolky více rýmovalo „bez peněz za Babišem nelez“. To by ovšem neodráželo realitu těch let.
Čtenář se jistě může zeptat, proč prostředkem prosazování moci na vrcholné úrovni nebyly většinou peníze, ale média. Ukažme si kulisy tehdy rozdělené moci. Představme si takové úterní odpoledne ve Strakově akademii v roce 2019. Babiš má konečně to, po čem celý život snil, řídí všechno. Telefony vrčí, zprávy na mobilu s žádostí o pomoc obchodních kumpánů pípají, Tunde Bartha lobbuje za jiné, do toho na přivolání poklusem přiběhne jakýkoliv ministr, šéf státního molochu či krajské příspěvkové organizace. A tu volá jeden z definovaných oligarchů, že by potřeboval pomoci s odprodejem nějaké nemovitosti, co mu stojí v cestě developerského záměru, nebo že mu nechce jeden z krajů přidělit zakázku. No, a co by tak považoval Andrej Babiš za adekvátní protihodnotu, co by pohnulo sebevědomím nadupaného premiéra k tomu, aby to zařídil? „Andreji, dám Ti za tu pomoc dva miliony“ nebo „Co kdybych se Vám za Vaši námahu revanšoval v podobě odbytu určitého zboží z Vašich firem?“ Ne, nic takového Babiše už v tomto stadiu nezajímalo. On potřeboval si nabytou moc udržet a životní situaci, kdy může o všem rozhodovat, co nejvíce prodloužit. To mu mohou zajistit voliči ve volbách. A co jako jedno z mála na voliče funguje? Média. Takže ta nabídka kompenzace, ať již přímo nebo nepřímo vyřčená, musí znít jinak. „Pane Babiši, my máme velký mediální dům. Pokud nám pomůžete v naší záležitosti, můžeme Vám slíbit adekvátní prostor v novinách.“ To byla v danou dobu jedna z mála věcí, která rozhodování Babiše ovlivnila.
A tak v době několika málo let skoupili oligarchové prakticky všechna média. A to, co by mělo chránit svobodnou společnost před deformacemi, se najednou stalo platidlem mezi oligarchy.
