Zánik České a Slovenské Federativní Republiky doprovázely také spory týkající se dělení společného majetku. Část slovenské nacionalisticky orientované politické reprezentace už před rozpadem společného státu opakovala tvrzení o tom, že slovenská životní úroveň a ekonomika trpí politickým přístupem centrálního řízení z Prahy. Navzdory faktu, že mnohá průmyslová odvětví měla svá sídla daná historicky (například česká odvětví vytvořena už během první republiky či Rakouska-Uherska), a tomu, že se finanční zdroje přirozeně soustředily do větších měst a zejména hlavního města, kritika tvrdila, že Slovensko pod českým vedením přicházelo o přirozené a oprávněné nároky.
Tento druh politiky mohutně rezonoval také v občanské společnosti, důsledkem čehož vznikal silný tlak na to, aby formující se samostatná slovenská politická reprezentace bojovala o co největší přesun společného majetku pod Tatry. Nehledě na to, že už za bývalého režimu po podobném tlaku federace přesunula několik důležitých podniků a institucí na Slovensko, vznikaly souboje o klíčové státní podniky, které považovaly za své oba nově se formující státy.
Zřejmě nejzřetelnějším příkladem je boj o to, komu patří proslulé československé zbrojařské výroby. Slovenské stesky o tom, že je o zbrojařské dominanty připravila Praha, kolují v dezinformačních nacionalistických kruzích dodnes. Nejčastěji se potíže a krachy slovenských zbrojařských firem nebo odsun výroby do Česka připisují rozhodnutím Václava Havla, který byl v počátku devadesátých let na Slovensku mnohými nenáviděn. Ve skutečnosti však rozhodnutí vedoucí k redukci zbrojního průmyslu na Slovensku padla ještě před sametovou revolucí.
Závody těžkého strojírenství v Martině patřily za socialismu k molochům zbrojařského průmyslu i ve světovém měřítku a zaměstnávaly až 15 tisíc lidí. Mnoho z nich mělo specializované vzdělání, díky čemuž závody napomáhaly rozvíjet také kvalifikovanou střední vrstvu populace. Problémem ovšem byla orientace výroby – primárně byla zaměřena na výrobu tanků. Za socialismu byly tyto tanky dodávané zejména do arabských zemí, které však nedodržovaly dohody a často za dodané zboží neplatily. Právě proto padlo kolem roku 1987 rozhodnutí, že místo zbrojařského výrobního profilu bude podnik hledat nové možnosti výroby, po kterých je poptávka. Za krátký čas se však produkci podniku změnit nepodařilo a tak po nástupu kapitalismu došlo k hromadnému propouštění. Zbytky výrobních struktur a majetku podniku si začali dělit známí podnikatelé spříznění s politiky, často pouze se záměrem rozprodat co v podniku zbylo. Vedlo to přirozeně k dalším krachům a úpadku.
