Do roku 2013 jsme mohli celkem plynule pokračovat ve vyprávění, jednotlivé projevy rakoviny s názvem „korupce“ se kontinuálně vyvíjely. Jenomže s přijetím uzákonění přímé volby prezidenta, která se projevila počátkem roku 2013, tu najednou vznikla dvě mocenská centra – vláda a politické strany na vládě participující a prezident a jeho nohsledi. Z tohoto důvodu musíme rozdělit i naše vyprávění. Zatímco tato kapitola se bude více zabývat faktorem Miloše Zemana a jeho kumpány se všemi vedlejšími efekty, pak kapitola 7 se spíše zaměří na styl vlády jednoho oligarchy. Pochopitelně obě kapitoly musí reflektovat interakci mezi oběma mocenskými centry.
Přímá volba prezidenta
Od přijetí ústavy před vznikem samostatné České republiky proběhly celkem čtyři volby hlavy našeho státu takříkajíc postaru. Podle původního ústavního konceptu byl prezident volen v nepřímé volbě. Vládce Pražského hradu volily obě komory zákonodárného sboru. Jak Václav Havel v případě druhé volby, tak Václav Klaus, proto byli zvoleni na zvláštní schůzi obou komor a větším či menším počtem hlasů zákonodárců. Tato situace se však změnila po zhruba dvaceti letech od nastavení tohoto systému.
O změně z nepřímého na přímý systém volby se diskutovalo po každé z uvedených voleb. Teprve po poslední a asi nejdivočejší parlamentní volbě však nabraly přípravy na změnu ústavy konkrétní směr. Po poměrně široké diskusi byl na základě společenské i politické shody vybrán koncept, v rámci něhož se nijak neměnily pravomoci hlavy státu a změnila se pouze metoda volby. Ústavní zákon o změně na přímou volbu byl Poslaneckou sněmovnou přijat na konci roku 2011 a to drtivou většinou. O poznání méně přesvědčivým poměrem hlasů pak o několik týdnů později i Senátem. Každopádně volby na páté volební období prezidenta ČR na počátku roku 2013 se konaly na základě ústavního zákona č. 71/2012 již přímo.
Takto zvolenému prezidentovi se sice nepřidaly žádné pravomoci, jak by celkem dávalo smysl, ale jeho legitimita – alespoň podle interpretace prvního takto zvoleného prezidenta – významně vzrostla. Lidově řečeno, takto zvolený prezident neopíral svou autoritu o 281 zákonodárců nebo jejich většinu, ale o miliony voličů. V souvislosti s tímto uspořádáním nejvyšších ústavních funkcí hovoříme o jakémsi kvaziprezidentském modelu . Co to v praxi znamenalo, si povíme na několika konkrétních příkladech.
Zemanem dosazená Rusnokova vláda
Po razii Roberta Šlachty na úřadu vlády a následné demisi vlády Petra Nečase jsme poprvé mohli zažít, co znamená Zemanovo kreativní pojetí ústavy. V tu dobu sice strany dosavadní koalice předkládaly Milošovi Zemanovi prohlášení v tom smyslu, že mají dostatek mandátů na pokračování Nečasovy vlády bez Petra Nečase. Předsedkyní vlády by v takovém případě byla Miroslava Němcová. Leč prezident Zeman relativně rychle jmenoval novým premiérem Jiřího Rusnoka. Následně, aniž by existovala v Poslanecké sněmovně relevantní podpora, jmenoval v červenci 2013 Rusnokovu vládu. Ta, světe div se, byla plná nejrůznějších k Zemanovi loajálních elementů. V řadě případů můžeme s klidným svědomím prohlásit, že šlo o Zemanovy kreatury. Někteří z ministrů, jako třeba ministr zemědělství Toman či ministryně spravedlnosti Benešová, hráli i později zajímavou prozemanovskou roli. Každopádně po čtrnácti dnech od jmenování tato vláda předpokládanou podporu v Poslanecké sněmovně nezískala. Přesto vládla dalšího půl roku.
Pročínská a proruská ubohost vůči Michalu Koudelkovi
Jednou z institucí, kterou se nepodařilo zemanovským proruským a pročínským strukturám zlikvidovat ani významně oslabit, byla kontrarozvědka, tedy Bezpečnostní informační služba (BIS). A byl to pro Zemanovu kliku dost bolestný nedostatek. BIS totiž – zprvu obecně, s přibývajícími lety
podstatně podrobněji a konkrétněji – líčila zlovolné působení obou velmocí, tedy Ruska i Číny, v naší zemi.
Ze strany BIS však nešlo o pouhé jalové tlachání, ale byly viditelné i konkrétní úspěchy v boji proti organizovanému zločinu. Zločinu, který zde ruská ambasáda podporuje.
V roce 2019 se například BIS ve spojení s Národní centrálou proti organizovanému zločinu podařilo rozbít nebezpečnou záškodnickou strukturu. Tuto zločineckou síť v Česku budovala ruská Federální bezpečnostní služba (FSB). Podle samotného šéfa BIS Michala Koudelky byla vytvořena osobami s vazbou na ruské zpravodajské služby a byla financována z Ruska a ruské ambasády.
Obvyklou reakcí na tyto smrtelně důležité varovné signály i konkrétní činy BIS byly trapně snižující a výsměšná slova Miloše Zemana. K jedněm varováním kontrarozvědky se například Zeman dal slyšet, že jsou to „patlanice “ nebo, že zpravodajci jsou čučkaři apod.“.
V návaznosti na jednu ze zvláště tvrdých zpráv BIS o prorůstání nebezpečného vlivu velmocí v ČR zaznělo pak logické Zemanovo prohlášení, že se BIS má zabývat ekonomickou kriminalitou a korupcí v ČR a hlavně neřešit, co tu Rusko provádí.
V době, o níž v této kapitole píšeme, stál v čele BIS ředitel Michal Koudelka, západními státy uznávaný expert na kontrašpionáž. Miloš Zeman ho opakovaně odmítl jmenovat generálem, ač to navrhoval i Andrej Babiš, který se jinak nesouladu s prezidentem bál jako čert kříže. Jenomže v tu dobu se bál ještě více Koudelkovy instituce, lépe řečeno jí spravovaných informací o něm samotném. Hradní trapnost v podobě nejmenování Koudelky generálem způsobovala rozpaky v kontaktu se zahraničními kolegy Koudelky, neboť šéfové cizích zpravodajských služeb jsou svými vládami podporovaní a do dané hodnosti jmenovaní. Koudelka v době Zemanových, jeho práci dehonestujících žvástů převzal prestižní ocenění za svou práci z rukou ředitelky americké CIA. Jmenování brigádním generálem se po sedmi odmítnutích od Zemana Michal Koudelka dočkal až v květnu 2023 od nového prezidenta Petra Pavla.
Protiústavní a nekulturní vrtochy na kultuře
Dalším příkladem, kdy si prezident Zeman dokazoval, že si s nějakou ústavou hlavu lámat nebude, je situace z léta 2019. Tehdy sociálnědemokratický ministr kultury Antonín Staněk podal prostřednictvím premiéra Babiše demisi. Tu však Zeman nepřijal. Předseda vlády Babiš na žádost předsedy ČSSD Hamáčka navrhl Staňkovo odvolání. Zároveň bylo hlavě státu navrženo jmenovat do funkce ministra kultury Michala Šmardu. Toho však vrtošivý stařec Zeman neměl v lásce. Prezident na to po nějakých osmi týdnech Staňka odvolal. Stalo se tak ke konci července 2019. Ale ouha, Šmardu na návrh premiéra, jak mu ústava přikazuje, ministrem nejmenoval. Ministerstvo tak prozatímně řídil ekonomický náměstek René Schreier. Zeman se dal slyšet, že si to nechá projít hlavou během dovolené a svou vůli vyjeví za nějaký týden. To se skutečně stalo a v půlce srpna se rozhodl, že Šmardu nejmenuje a Babiš, potažmo ČSSD má přijít s někým jiným a on milostivě zváží, zda se rozhodne jinak. Šmarda podle Zemana nebyl dostatečně kompetentní. Rozvzpomene-li se čtenář na kompetenci řady ministrů jeho vlastní vlády nebo shora uvedené pseudoúřednické vlády z léta 2013, je jasné, že v odborné vybavenosti problém opravdu být nemohl. Zeman prostě jenom ukazoval, že je nad Babišem a že si v důsledku nekonečného seznamu kriminálních podezření Babiše může dělat, co se mu zachce .
Na přelomu července a srpna však jednoznačně zaujala postoj horní komora parlamentu. Senát schválil drtivou většinou přítomných návrh žaloby na prezidenta kvůli hrubému porušování ústavy. Jedním z důležitých bodů návrhu žaloby, mířící k rukám poslanců, bylo právě porušení ústavy v podobě neodvolání ministra Staňka a nejmenování Šmardy. Že se návrh žaloby nehnul dál z dolní komory, ovládané Babišem, Hamáčkem, komunisty a okamurovci, netřeba dodávat.
Pro úplnost dodáváme, že stejný neústavní vrtoch uplatnil Zeman i v případu návrhu premiéra Bohuslava Sobotky na odvolání Andreje Babiše z křesla ministra financí na jaře 2017 či v případě návrhu Poslanecké sněmovny na jmenování Simeony Zikmundové jako viceprezidentky Nejvyššího kontrolního úřadu.
Proruský chaos s profesory
V době tvorby této publikace jsme už zase o nějaký rok starší a už také víme, co historie přinesla od uvedeného období. Ale právě proto bychom si měli zanalyzovat některé události z doby největší Zemanovy slávy, abychom si vysvětlili, proč to či ono tehdy dělal.
Musíme ovšem – se znalostí dalšího vývoje po Putinovu celoplošném útoku na Ukrajinu – seznat, co je největší zbraní Evropy. Je to jednota jednotlivých států, aby Západ uměl zaujmout jasné stanovisko. Této jednoty je možné dosáhnout pouze v situaci, kdy v čele států stojí kompetentní a prodemokratické osobnosti. Toho zase lze dosáhnout při nekrizovém ekonomickém stavu a v situaci, kdy všechny mechanismy právního státu šlapou, jak od nich ústavní a další předpisy předpokládají. Pokud bychom to obrátili, ruským a dalším diktátorům se bude dařit toliko v situaci, kdy se bude Evropa zmítat ve vlastních problémech, bude ji ovládat chaos. Jedním z projevů předpokládaného chaosu je absence důvěry jednotlivých občanů vůči představitelům státu, institucím a systému jako takovému. A právě v narušování důvěry exceloval tehdejší prezident Zeman. Buď svými nominacemi danou instituci dehonestoval, tak se stalo například u úřadu Veřejného ochránce lidských práv. Nominace Stanislava Křečka do funkce, mající na starosti upozorňování na křivdy, znamenalo pochopitelně další rozeštvávání společnosti. Ochránce Křeček takto mu do ruky vloženou důvěru nezklamal: svými výroky na adresu Romů a dalších menšin vážnost reprezentované instituce pohřbil na léta po skončení jeho mandátu.
Další prochaotickou snahou je snižování vážnosti akademického titulu profesora. Ten již od časů první republiky uděloval prezident. Prakticky hned po zvolení prezidentem začal tento proces Zeman bojkotovat. Nejprve si vzal na mušku Martina C. Putnu. Proces jeho jmenování profesorem skončil tak, že mu odmítl jmenování osobně předat a začal jmenování degradovat tak, že to má vykonat pouze ministr školství.
Následně proces eroze zákonem zakotvených pravidel povýšil na novou úroveň, když si vybral Ivana Ošťádala a Jiřího Fajta. Těm odmítl podepsat i příslušná rozhodnutí o tom, že se stávají profesory. Univerzita Karlova sice podala správní žalobu, že prezident je povinen tak učinit. Jenomže Zemana nějaké rozhodnutí moci soudní nechalo klidným a, rozhodnutí-nerozhodnutí, dokumenty nepodepsal. Od prezidenta v právním státu by člověk předpokládal, že bude respektovat tradice a rozhodnutí soudu jako první. Zemanovi se však podařilo zabít hned tři mouchy jednou ranou. Předně vyvolal kontroverze vůči jím nenáviděným osobnostem s alternativními názory. Dále snížil vážnost přirozených autorit společnosti, vědeckých kapacit, a nejmenoval je osobně profesory. A když už mu soudy nařídily postupovat podle zákona, prostě každému ukázal, že nad úctou k zákonu a rozhodnutími soudu může stát arogance toho, kdo si to může aktuálně dovolit. Při takovém počínání Zemana si mohli v Kremlu mnout ruce, neboť pokud by se takto postupovalo dostatečně dlouho ve všech státech Evropy nebo jejich velké části, brzy by západní společnost popřela to, na čem má stát a Rusku by se dařilo si beztrestně ulupovat další kusy východní Evropy.
