Když se před Vánocemi v roce 2011 na internetu objevil spis Gorila, vyvolalo to kontroverze, které na Slovensku spustily občanské protesty a nakonec také výrazné politické změny.
Šlo o údajný (tohle slovo musím použít pouze kvůli právnímu džihádu Penty) spis Slovenské informační služby (SIS), který obsahoval záznamy akce nazvané Gorila. Ta se odehrávala v letech 2005-2006. Podstatným výsledkem odposlouchávání konspiračního bytu v Bratislavě bylo mimo jiné zjištění, že finančníci ze skupiny Penta komunikovali s představiteli vládních stran i opozice o prosazování pro skupinu výhodných privatizací a zákonů. Otevřeně přitom mluvili o financování stran, se kterými komunikovali. I když kauza dopadla nejtvrději na SDKÚ Mikuláše Dzurindy, faktem je, že do bytu chodil také nastupující hegemon Robert Fico.
Ten se v jedné z nahrávek chlubil tím, kolik milionů eur na kampaň sehnal “vlastní hlavou”. Fico s Haščákem rozebírali mecenáše Směru Juraje Širokého, Vladimíra Poóra, Ivana Kiňa a jejich byznys. Zaznělo také nelegální financování strany přes Fedora Flašíka, který podle Fica „vybral 250 na stranu“. Fico zakladatele Penty na nahrávkách ujišťuje také o tom, že může dlouhodobě počítat s „jejich člověkem na zdravotnictví“ Pavlem Paškou – dnes už zesnulým košickým oligarchou, zdravotnickým bossem a bývalým předsedou parlamentu.
Haščák z Penty, různí ministři a vysoce postavení lidé, ať už ze tehdejší vlády nebo opozice. V této pavučině vztahů se probírala témata ohledně privatizace následujících společností: Letiště M. R. Štefánika, Transpetrol, Rozvodné závody – Východoslovenská, Stredoslovenská a Západoslovenská energetika – VSE, SSE a ZSE, Slovenská elektrizační přenosová soustava, a.s. – SEPS a další.
Právě případ privatizace letiště byl zastaven – stejně, jako tomu bylo se zdravotnickými reformami. V souvislosti s koupí bratislavského i košického letiště měl být vydírán bývalý ministr dopravy Pavol Prokopovič. Ten to popřel, i přes výpovědi svědka, bývalého manažera bratislavského letiště. Penta podle něj tlačila na Prokopoviče, aby bratislavské a košické letiště prodal jí a ne J&T.
Od listopadu 2010 do července 2011 vyšetřoval případ Gorila úřad boje proti korupci . Pak ho převzala vojenská prokuratura a vyšetřování ukončila. V srpnu 2011 již byl případ považován za uzavřený. Jedním z důvodů brzkého ukončení byla nespolupráce ředitele SIS Karla Mitríka, který odmítl zbavit členy tajné služby mlčenlivosti. Přičemž je jasné, že oni byli hlavní článek v kauze a měli by se skutečně k čemu vyjadřovat. Záhy přišlo osudné datum a někdo neznámý na internetu zveřejnil spisy Gorila a Gorila I. Tehdejší ministr vnitra Daniel Lipšic rozhodl sestavit desetičlenný tým vyšetřovatelů, nad kterým měla dozor výlučně Speciální prokuratura.
Tým byl sestaven z kriminalistů z Úřadu boje proti organizované kriminalitě, z Úřadu boje proti korupci a z inspekce. V čele týmu stál Marek Gajdoš. Celou kauzu dozoroval speciální prokurátor Dušan Kováčik; později byl odsouzen za korupci a spolupráci s bratislavským mafiánským gangem.
Lipšic nezabránil Generální prokuratuře vytvořit si svůj vlastní vyšetřovací tým. Jedinou útěchou v tomto zmatku týmů bylo, že se do něj nezapojil generální prokurátor Dobroslav Trnka, který lobboval za nevyšetření kauzy. Jeho vyjádření ke Gorile bylo následující: „Vyšetřujeme nedokázanou a neprokazatelnou, možná nějakou zpravodajskou hru a jsem zvědavý, který prokurátor se pod to podepíše.“
Lipšicův tým se následujících letech rozšiřoval a občas i zužoval, což bylo doprovázeno spekulacemi o tlacích nové vlády. Po tomto období se spustila trestní stíhání, otevřely se nové případy, a co je asi nejsmutnější, trestní stíhání se i zastavovala. Na jedné straně je množství věcí, které je třeba prozkoumat a prošetřit, ale na druhé zase nedostatek usvědčujících materiálů, které záhadně zmizely. Pojmy jako skartace či ztráta důležitých dokumentů nebyly pro vyšetřovací tým nic nového. Zastavilo se například stíhání v případě kupování poslanců za druhé Dzurindovy vlády. Stejně se zastavilo i stíhání ve věci kupování hlasů během hlasování o zdravotní reformě ministra zdravotnictví Rudolfa Zajace. Tehdy údajně Penta nabízela dva miliony eur za jeden hlas.
Boj proti vyšetřování Gorily mohutně podporoval také bývalý speciální prokurátor Dušan Kováčik. Zabránil třeba tomu, aby policisté vyslechli bývalého agenta SIS Petra Holúbka a bývalého ředitele SIS Jana Valka. Obstrukcemi dal čas zametat stopy po kyperských schránkách, přes které údajně Penta posílala politikům úplatky. Žádost o spolupráci kyperským úřadům třeba Kováčik poslal rok poté, co to žádal vyšetřovací tým.
Při zkoumání vyšetřování Gorily se najde alespoň několik malých pozitiv. V roce 2013 ještě politici a oligarchové odmítali připustit byť jen malou spojitost mezi zveřejněnými dokumenty a skutečností, i když se potvrdilo, že akce s názvem Gorila proběhla. V současnosti už velká část politického spektra nebojí brát Gorilu jako fakt . Pouze skupina Penta urputně odmítá, že by šlo o skutečný spis, akci tajné služby a odposlechy. Ve věci léta žaluje novináře, kteří o kauze píší, či politiky a aktivisty, kteří o kauze mluví.
Která jména z Gorily zatím na spis doplatila? Odvolána z funkce byla šéfka Fondu národního majetku Anna Bubeníková. Dobrovolně z funkce odešel tehdejší člen prezidia fondu Milan Krajniak, který měl podle spisu hlasovat podle pokynů Penty. Ještě později se však za hnutí Sme Rodina stal ministrem sociální věcí. Dalším obětním beránkem byl šéf nemocnice sv. Michala Stanislav Janota. Nejsilnější jména zasažena nebyla. Jaroslav Haščák z Penty a další však klidně nespí. Nahrávka Gorily byla totiž objevena při domovní prohlídce během zatýkání mafiána Mariana Kočnera.
Gorila smetla Mikuláše Dzurindu a překreslila slovenskou politickou mapu
Mikuláš Dzurinda trpěl kontroverzemi koaličních partnerů a definitivní knokaut dostal právě spisem Gorila. SDKÚ se v lednu 2006 spojila s Demokratickou stranou a nový politický subjekt dostal název SDKÚ-DS. Mikuláš Dzurinda zůstal jejím předsedou. Po předčasných parlamentních volbách 2006 získala SDKÚ-DS 18,35 procenta hlasů a 31 poslaneckých křesel v opozici vůči vítězi voleb Robertu Ficovi, který využil rozkol v konkurenční KDH a kontroverze na ministerstvu hospodářství pod taktovkou korupčně problematických postav Pavla Ruska a Jirka Malchárka.
K pádu Mikuláše Dzurindy je však nutné doplnit dění v příštích letech, protože jeho stranu de facto vymazalo z politické scény. V následujících volbách do slovenského parlamentu 12. června 2010 získala SDKÚ-DS 15,42 procenta hlasů a 28 poslaneckých křesel. Vytvořila vládu společně se SaS , KDH a stranou Most-Híd. Oficiálním kandidátem SDKÚ-DS na post předsedy vlády byla od 15. června 2010 volební jednička Iveta Radičová, která se do čela kabinetu postavila 8. července 2010. Prezident Ivan Gašparovič následující den 9. července 2010 jmenoval do funkce ministra zahraničních věcí Dzurindu, který zůstal v pozici předsedy strany.
Vláda Ivety Radičové však brzy padla. Poslanci Národní rady totiž neschválili rozšíření dočasného eurovalu, který měl v rámci evropských předpisů podpořit sílu euroměny a kabinetu tak nevyslovili důvěru. Dodnes je známý konflikt jinak spřízněných liberálů SaS a konzervativních demokratů SDKÚ. SaS (později infantilně, také díky bývalému poradci Andreje Babiše Marka Prchala přejmenována na Saska) odmítla euroval i s vědomím, že ke kormidlu pustí Ficův SMER. SDKÚ doplatila na svou hrdost a neschopnost dohody.
Mikuláš Dzurinda oznámil 12. března 2012 po jednání stranického prezidia, že se na stranickém kongresu nebude ucházet o post předsedy SDKÚ-DS. Důvodem byl nepříznivý volební výsledek. Dočasně ho nahradila Lucia Žitňanská, ale strana bez Dzurindova vedení postupně ztrácela význam a dlouhodobě se držela nízko v průzkumech voličských preferencí.
Dzurinda, který je v současnosti hlavně pro podezřelé obchody resortů pod vedením jeho vládních kolegů diskvalifikován z veřejného dění, se však do slovenské historie zapsal nesmazatelně. Kromě toho, že porazil Vladimíra Mečiara, premiéra, který kriminalizoval státní správu, izoloval Slovensko a neměl problém vyhrožovat konkurentům agresí mafie, dokázal Dzurinda nasměrovat Slovensko k dočasnému nadprůměru Evropské unie v mnohých ekonomických ukazatelích.
Stála za tím řada reforem, které měl na svědomí buď on, nebo jeho pravá ruka Ivan Mikloš. Snížení nesystémové sociální podpory, zavedení aktivačních prací a spolu s tím reforma zákoníku práce, který mimo jiné umožnil nové formy pracovních smluv – to je jen zlomek z rozsáhlých pracovněprávních reforem, které atraktivitu Slovenska významně změnily.
Daňová reforma, spočívající v zavedení jednotné sazby daně (takzvané rovné daně ve výši 19 procent), přinesla výrazné zjednodušení a zprůhlednění daňového systému. Vedla k tisícům nových pracovních míst. Reforma komerčních bank ve státním vlastnictví, tedy Všeobecné úvěrové banky, Slovenské spořitelny a Investiční banky, přinesla kromě státních úspor i řešení kriminálních případů. Tyto banky předtím často přes podplacené úředníky poskytovaly úvěry bez následné kontroly splácení a účelu členům podsvětí, politikům a vyvoleným podnikatelům.
Reforma ve zdravotnictví byla mezi lidmi nejméně oblíbená, dokončit se jí nepovedlo. Primárním cílem reformy bylo snížení zadluženosti nemocnic a zlepšení kvality služeb. Nakonec se to celé zastavilo v polovině cesty a vlády Roberta Fica myšlenku postupně degradovaly na stav po skončení Mečiarovy poslední garnitury. I díky tomu celé dekády přežívá nesystematický vzorec financování zdravotnictví, ze kterého profitují pouze soukromí hráči.
Dzurinda a jeho nominanti zůstali díky kvalitní marketingové práci Roberta Fica a jeho Směru jedinými, které si společnost se spisem Gorila spojuje. O tom, kdo další se na nahrávkách odposlechů chlubí černými penězi, se v dobách hegemonie Fica přestalo mluvit.
