Další velký případ na sebe nechal čekat zhruba tři roky. Jaroslav Lízner byl v tu dobu, tedy v roce 1994, vysoce postaveným úředníkem. Zastával funkci ředitele Střediska cenných papírů a Centra kupónové privatizace. Byl tedy šéfem mozku celého kupónového privatizačního procesu. V tu dobu si i holubi na střeše Fondu národního majetku na Rašínově nábřeží štěbetali, že v privatizačních institucích Líznera není vše v pořádku. Nebylo to nic neznámého ani pro policii. Zkazek o Líznerových problémech se objevovalo více. Tyto zvěsti se měly rozptýlit nebo vyvrátit po monitoringu restaurace Asia.
Byla to protikorupční policie, která sledovala schůzku mezi Líznerem a manažerem společnosti Trans World International Lubošem Sotonou. Při schůzce Lízner převzal pod stolem kufřík zhruba s 8 500 000 Kč. Sotona transfer označil jako úplatek za zprostředkování výhodné ceny za kapitálový podíl v Mlékárnách Klatovy. Lízner naproti tomu tvrdil, že se jednalo o zálohu na nákup akcií uvedené společnosti. Očima dnešních čtenářů se tato teorie jeví jako naprosto uhozená, ale jsme v první polovině 90. let, kdy bylo možné vcelku cokoliv. Ivan Jonák měl v pražské Libni nevěstinec, kam se sjížděly celebrity z celé střední Evropy, aby mu tam zazpívaly. Václav Klaus nepokrytě hájil divokou privatizaci, a propojení mezi organizovaným zločinem, špičkami velkých bank a nejvyššími úředníky bylo v řadě případů velmi pevné. Z tohoto důvodu se teorie tehdejších médií o legálnosti transakce jevila jako reálná. Prolíznerovské teorie rovněž spekulovaly o tom, že se jednalo o komplot protikorupční policie se Sotonou na odstranění nepohodlného úředníka. Zmiňováno bylo to, že daná složka policie byla kvůli svým mizerným výsledkům na pokraji zrušení, a proto potřebovala chytit velkou rybu. Ono mezi těmito teoriemi nemusí být ani tak propastný rozpor: policie se mohla snažit blýsknout, Lízner mohl být lump a Sotonovi se mohlo hodit Líznera potopit. Jaroslava Líznera každopádně poslal soud o dva roky později za braní úplatku a zneužití pravomoci úřední osoby na šest let do vězení. I po odsezení trestu se Lízner snažil o očištění svého jména, což se mu nikdy nepovedlo.
Tento případ posouvá úvahy o korupčních vztazích zase o něco dále, než popsaný případ pana Krále. Soudy již pracovaly o něco pružněji, policie už uměla zdokumentovat kontroverzní setkání, nicméně vyvstává na světlo nový fenomén –privatizačním procesům zcela chyběla transparentnost. Kdyby byly ze schůzek pořizovány zápisy, jak je tomu zvykem v civilizovaném prostředí státní správy, kdyby bylo zvykem privatizační rozhodnutí transparentně schvalovat a kdyby bylo zvykem scházet se v úředních budovách, nebylo by sporu o tom, jestli šlo o potměšilost. Policie by, kromě zdokumentování samotné schůzky, vyčkala na pořízení zápisu oběma aktéry. Podle toho, co by tam stálo nebo nestálo, by pak bylo zřejmé, zda šlo o úplatkářství nebo tehdy standardní výkon státní moci. Nicméně to se v tu dobu nestalo a tak i po třiceti letech zůstává určitá pachuť: možná byla celá transakce interpretována špatně.
