Nejenom českým, ale také slovenským fenoménem počátku devadesátých let byl výrazný růst extremismu. Částí populace byl považován za opak komunismu, a proto byl tiše tolerován; část populace pochopila svobodu jako neomezenou možnost projevovat nenávist vůči menšinám a vše bylo přiživováno politickou rétorikou. Ta byla hlasitá zejména na Slovensku. Nejenom nacionalistická Slovenská národná strana a další nepokrytě ultrapravicové extremistické subjekty hecovaly populaci vůči maďarské menšině a Romům. Na vlně nenávisti se vezl také samotný Vladimír Mečiar. Nejen proto byl zdánlivě sociologický problém také problémem z hlediska korupce.
Nacionalismus až extremismus pomohl Mečiarovi dostat se k moci a následně udržovat při životě mohutný korupční režim. Aby odvrátil pozornost od neustálého rozkrádání státního majetku lidmi z jeho okolí, překrýval Mečiar vše emocemi, které mocně povzbuzoval. Už od roku 1993 se nevyhýbal útokům vůči českým politikům. Ještě výrazněji však přiživoval zášť vůči maďarské a romské menšině. Od počátku vládnutí prosazoval zákaz používání maďarského jazyka ve školách (tento zákaz se podařilo prolomit až v roce 2008 – až od té doby je v učebnicích povolené používání historických maďarských názvů měst a obcí či maďarských jmen). Když rodiče maďarsky mluvících dětí protestovali proti diskriminačním tendencím Mečiarových vlád, označoval je za extrémisty. Mečiar také rozjel několik nacionalistických tradic jako třeba zapalování „vatry svrchovanosti“. Na tomto nacionalistickém gestu se v dalších obdobích formovala neonacistická komunita kolem Mariana Kotleby, ovšem vatru svrchovanosti zapaloval také Robert Fico a členové jeho vlád.
Při vertikálním pohledu byla mocenská struktura extremismu rozšířená do všech vrstev společnosti. Sympatie k neonacismu projevovali jak pouliční vandalové, tak i známé osobnosti či politici. Mnoho ze slovenských mafiánských skupin verbovalo „pěšáky“ právě mezi pravicovými extrémisty. Podobně však postupovaly také bezpečnostní složky. Mezinárodní organizace a neziskový sektor přitom bily na poplach, že právě proto docházelo k mohutnému růstu počtu napadení občanů z důvodu nenávisti k jiné rase či národnosti.
V praxi to totiž vypadalo tak, že nejeden případ napadení neonacistou přidělil místní policejní ředitel sympatizující s extremismem jinému neonacistovi – pouze v řadách policie. I když se výjimečně případ dostal k soudu, octl se třeba na stole dalšího sympatizanta, který navíc využíval v dané oblasti naprosto nepřipravenou legislativu. Často toho využívaly také zločinecké skupiny, které svou spjatost s mocenskými strukturami zužitkovaly při útocích na romská, albánská, či maďarská chapadla organizovaného zločinu na slovenském území. Zjednodušeně lze říct, že když ve městech jako Bratislava či Košice docházelo k několika nenávistným útokům týdně, snadno se do této často nevyšetřované masy případů skrylo také mafiánské vyřizování účtů.
