Při tvorbě následujících řádků jsme přemýšleli, zda může existovat nějaká nostalgie po starých dobrých korupčních časech. Jinak se nedá nazvat soubor pocitů, které vyvstanou, zavzpomínáme-li na první korupční kauzu porevoluční doby. Níže popsaný příběh totiž má závan něčeho z jiné doby, kdy poctivý politik ani nevěděl, jak je možné, že někdo může být nepoctivý. Naopak v případě korupčníka máme před sebou naivního hlupáka, který vůbec nechápe, že by někdo mohl být jiný, než on, a že by se s někým nebyl schopen domluvit na obchodu, který byl přece pro obě strany tolik výhodný. Charakterizovaná situace však v sobě skrývá i další typické znaky, jako jsou naprosto neschopné orgány činné v trestním řízení či absence zřetelného společenského odsouzení.
Tak si pojďme nostalgicky zavzpomínat na tu dobu. Nejvyšší manažer Agrobanky Jan Král se v roce 1991 pokusil podplatit tehdejšího českého premiéra Petra Pitharta. Král a jím spravovaná společnost měla zálusk na budovu někdejšího Krajského národního výboru na pražském Smíchově. No, a tak se Král vypravil za Pithartem, že by jako chtěli, aby jim ten odprodej dané nemovitosti vláda České republiky přiklepla. Neargumentoval ovšem žádnou výhodností pro stát nebo dalšími veřejnými pozitivy: prostě Pithartovi nabídnul milion korun za to, že to zařídí.
Průběh celého korupčního jednání na tehdejším předsednictvu české vlády v Lazarské ulici známe z líčení Petra Pitharta. Ten věděl, že se ho bude snažit Král uplatit, proto se na jednání připravil. Jenomže tehdejší policie neměla žádné technické možnosti, jak průběh jednání zachytit. Takže se nekonala žádná přehlídka skryté techniky a dokumentace zpravodajskými prostředky, Pithart se svou osobitou praktičností v tom byl sám. Na radiátoru pod oknem ve své kanceláři narafičil tehdejší obří kazetový magnetofon, rafinovaně ho ukryl za závěsem a spustil nahrávání. Jenomže nahrávka, kterou kazeťák pořídil, byla nepoužitelná, protože přístroj během průjezdů tramvají poskakoval po topení. „A byl bez důkazů,“ mohlo by se říci, poctivec neměl, jak skutek dokázat. Jenomže zapomínáme, že jsme v roce 1991, kdy se podplácelo takříkajíc po staru. Bez důkazu premiér nezůstal, protože mu Král nechal svou korupční nabídku na papíře. S tímto Králem vlastnoručně vyhotoveným úplatkářským návrhem už Pithart na policii pochodil.
Orgány činné v trestním řízení následně na Krále nasadily agenta, jenž se vydával za Pithartova zprostředkovatele. I jemu se podařilo získat vlastnoruční Králův korupční návrh. Soud s obviněným Králem se pak táhl velkou část devadesátých let a lump nakonec odešel s podmínkou a s pártisícovým peněžitým trestem. Pro Krále to mělo happy end: v následujících letech si podnikal vesele dál a korupční zločin mu nijak výrazně neuškodil.
Shrneme-li poznatky z této ojedinělé, k rozsudku došlé kauzy, máme tu přehlídku všech problémů. Předně tu neexistovala policie, která by poctivému úředníkovi, politikovi nebo náhodnému svědkovi poskytla servis. Dále tu existovala policie, která neuměla zločin operativně vyřešit. Můžeme si říci, že takového Ratha taky soudili řadu let, jenomže Rath v případu o dvacet let později kladl trochu tužší odpor. Prostě justice na tento druh trestné činnosti neuměla adekvátně reagovat. Vrcholem zpackaného řízení je trest, jenž nelze označit jinak než jako motivační pro Královy následníky. Domníváme se, že postih v podobě podmíněného trestu za tehdejší obrovský úplatek musel generace korupčníků devadesátých let přesvědčit o tom, že za uplácení nic hrozného nehrozí a je možné jej praktikovat bez jakéhokoliv omezení.
