Samostatným tématem vývoje vznikajících svobodných republik v Česku a na Slovensku je působení bývalých příslušníků Státní bezpečnosti (StB) a dalších bezpečnostních složek bývalého režimu. Zatímco političtí vězni či další poškození režimem trpěli chorobami, chudobou a dalšími sociálně-ekonomickými problémy, členové či spolupracovníci StB se mnohdy zařazovali, a to bez jakýchkoliv potíží, mezi vznikající elity kapitalismu.
Příkladem může být situace na Slovensku. Zákon o odškodnění politických vězňů tam přijali takřka 30 let po pádu socialistického zřízení, které umožňovalo a řídilo smyšlené politické procesy vůči nepohodlným osobám. Základem zákona je, že politický vězeň dostane za zhruba desetiletý trest v lágru či vězení odškodnění ve výši přibližující se jednoměsíční průměrné mzdě na Slovensku (v roce 2023).
Samotný král StB – náměstek federálního ministerstva vnitra a poslední ředitel StB Alojz Lorenc – po pádu režimu a krátkém policejním vyšetřování, na konci kterého se vyhnul trestu na území České republiky, rozběhl vlastní podnikání v oblasti bezpečnostního poradenství a později dostal na starost třeba bezpečnostní divizi finanční skupiny Penta.
Důvodem byla tlustá čára, kterou chtěli lídři revoluce za bývalým režimem udělat. Ve skutečnosti však pravděpodobně převážil fakt, že mnoho z „nových demokratických“ politiků bylo ve skutečnosti bývalými spolupracovníky komunistického režimu, jenom v převlečeném kabátě. Z potenciálních problémů se chtělo vykoupit také mnoho dalších důležitých postav. Tragikomickým, ale hlavně smutným faktem bylo také to, že zločiny komunismu v raných fázích demokracie prakticky neměl kdo vyšetřovat, a i kdyby bylo vyšetřování úspěšně dokončeno, případ by soudil donedávna soudce, který se sám obával toho, jak bude na jeho předešlou kariéru nahlíženo.
Situaci na Slovensku využila třeba parta zapojená do podnikání kolem Harvardských fondů a do řady problematických akcí slovenského podnikatele a bývalého důstojníka StB Juraje Širokého. V devadesátých letech měl Široký blízko k HZDS Vladimíra Mečiara. Později ke SMERU-SD Roberta Fica (v roce 2023 změna názvu na Smer – slovenská sociálna demokracia).
Širokého spolupráce s vládními politiky byla oplácena nebývalým úspěchem jeho podniků ve veřejném zadávání, ústupky státu ve sporech s jeho podniky a policejní ochranou, až to vyvrcholilo bezprecedentní situací, kdy dluhy za Širokého Váhostav zaplatila vláda z peněz daňových poplatníků.
Že je Široký za posledně jmenovaným podnikem, bylo dlouho ekonomickým novinářům a investigativcům zřejmé. Politici i Široký samotný to ovšem dekády popírali. Taktiku „zatloukat, zatloukat, zatloukat“ narušila až nová pravidla, zavedená po tlaku Bruselu ve formě nových „protischránkových“ pravidel, tedy zavedení registru skutečných vlastníků firem obchodujících s veřejným sektorem.
Soubor pravidel v jistých případech podmiňoval vyplácení státních peněz za veřejné zakázky prokázáním faktu, kam peníze odtečou, tedy prokázáním skutečného konečného uživatele výhod – majitele. V roce 2016 proto Široký a také jeho ochránci kolem a ve vládách Roberta Fica ztratili kouzlo jednoduchého zaklínadla „neznámý vlastník“.
Úřad pro veřejné zakázky (ÚVO) začal v tom samém roce vyšetřovat vlastnickou strukturu Váhostavu. Firma totiž odmítala doložit, kdo jsou její skuteční vlastníci. Po udělených pokutách hrozily vážnější sankce a Široký proto v lednu 2017 vlastnictví přiznal sám.
Jak ukázala analýza ÚVO, která byla součásti vyšetřování, vlastnická struktura Váhostavu připomínala složení někdejšího oddělení Státní bezpečnosti. Od 25. července 2016 směřovala ze Slovenska také do České republiky. Česká společnost Helston Investments získala téměř 30procentní podíl ve Váhostavu, který převzala od novozélandské schránkové firmy Beacon Holdings. Vše odhalila banka, která zákonné povinnosti uposlechla a poskytla ÚVO listiny prokazující skutečné vlastnictví. V rejstřících totiž byli vidět bílí koně ve statutárních funkcích a anonymní akcie.
Banka na základě zákona o boji proti praní špinavých peněz úřadu poslala kopii prohlášení o skutečném vlastnictví Helston Investments a Beacon Holdings. „V tomto dokumentu pan Ing. Juraj Široký prohlásil, že je konečným uživatelem výhod společnosti Helston Investments,“ píše úřad v 30stránkové analýze.
Přestože se Široký pro banku k podílu v Helston Investments přiznal, v obchodním rejstříku zastupuje firmu pouze předseda správní rady a statutární ředitel Josef Poštulka. Ten byl podle státních archivů nadřízeným Juraje Širokého z StB a majorem komunistické tajné služby. Je evidentní, že dvojice podniká bok po boku prakticky od pádu komunismu. A stojí za velkými politickými a ekonomickými aférami.
Spis Gorila označuje Juraje Širokého za blízkého přítele Ivana Gašparoviče, exprezidenta a v minulosti pravé ruky Vladimíra Mečiara. Právě během let „mečiarismu“ měl spolu s Viktorem Koženým tunelovat Harvardské investiční fondy a přesouvat z nich peníze do daňových rájů.
Široký přitom nepodnikal pouze se svým bývalým kolegou Josefem Poštulkou, ale také s dalším estébákem Branislavem Králíkem, který působil jako referent ve Washingtonu (Poštulka byl v hlavním městě USA rezidentem). Podle Ústavu paměti národa v Bratislavě byl Široký v letech 1988 až 1990 na československé ambasádě v USA zástupcem majora Poštulky.
Široký se coby zaměstnanec rozvědky vypracoval na pozici druhého tajemníka na československém velvyslanectví. V USA byl v letech 1985 až 1990. Branislav Králík se stal předsedou představenstva Harvardského dividendového investičního fondu Slovakia. S Jurajem Širokým vlastnil Králík podíly v Harvard Real Estate Company. Spolu působili v dalších čtyřech firmách.
Popsané příklady ilustrují, že počátky svobodného byznysu v Česku a na Slovensku budovali lidé, kteří patřili k elitě bývalého režimu. Příslušníky a zejména funkcionáře StB je dnes zpětně vidět v rodných listech většiny finančních skupin, i když se tuto historii urputně snaží přepsat.
