Zásadní proměnu poslaneckých lavic zařídili voliči ve volbách v říjnu 2017. Z ČSSD, dosavadní nejsilnější vládní strany, se rázem stala strana marginální. Naopak Babišovo ANO vystřelilo k doposud nejlepším volebním výsledkům. Na základě takto rozdaných karet byl pověřen sestavením vlády Andrej Babiš a následně se stal premiérem. Začala fáze čištění celého státního aparátu od lidí nekompatibilních názorů. I přes skutečnost, že jmenovaná první jednobarevná vláda Andreje Babiše žádnou podporu od dalších poslaneckých klubů dohodnutou neměla, začaly čistky, které naše země od jara 1948 nezažila. Snad jen s výjimkou Roberta Pelikána se do vládních křesel za ANO dostali lidé s jedinou kvalifikací. Tou byla bezduchá a nekonečná loajalita k šéfovi. Kromě vícekrát zmiňované Aleny Schillerové se v žebříčku nejloajálnějších postaviček zařazovala na čelních místech Klára Dostálová, ministryně pro místní rozvoj. Odskočíme-li k této dámě, musíme vzpomenout například její návrh na novelu služebního zákona státních zaměstnanců. Jediného, koho totiž nebylo možné do té doby vystrnadit ze státní správy tzv. systemizací, byli státní tajemníci na jednotlivých ministerstvech. A právě to měla „vyřešit“ legislativní pomůcka Kláry Dostálové. Takto disponovaní jedinci na řízených ministerstvech netrpěli úředníky, kteří je intelektuálně, odborně i organizačně převyšovali. Pokud si tupý ministr přivede podobně omezeného náměstka a ten cítí, že ředitel odboru nebo vedoucí oddělení ho převyšuje, brzy najde způsob, jak se ho zbavit, aby se onen rozdíl ve schopnostech tak viditelně neprojevoval, a toho experta nahradí podobným nebo ještě horším tupcem, než je sám. Z tohoto důvodu se začalo čistit na všech úrovních.
Po státní správě následovaly ozbrojené sbory, zpravodajské služby či například kulturní instituce. Mimochodem, z doby Topolánkovy první jednobarevné vlády pochází rozhodnutí Ústavního soudu v tom smyslu, že vláda bez důvěry nesmí činit nezvratná rozhodnutí. Na celé čistky z doby vlády, která ani důvěru dostat neměla, můžeme pohlížet jako zcela ústavně nekonformní. Jenomže právě o to činit ona nezvratná rozhodnutí v době půl roku Babišovy jednobarevné vlády šlo.
V teorii se v obdobných situacích hovoří o převzetí státu, state capture. Jedná se o situaci systémové korupce, ve které soukromé zájmy jedince nebo definované skupiny osob výrazně ovlivňují rozhodovací procesy státu ve svůj vlastní prospěch. Pokud bychom chtěli vidět další a ještě zřetelnější projev tohoto stavu, stačí se podívat na Slovensko po vítězství Roberta Fica ve volbách v roce 2023 nebo si přečíst následující kapitolu, kde tuto smolnou epochu Slovenska popisujeme.
Když hovoříme o vyčištění státu, můžeme se na to opět podívat jako na nějakou rovnici či úlohu, kdo co získal. Samozřejmě vítězem je Babiš se Zemanem, kteří mohli prostřednictvím hlupáků lépe prosazovat své zájmy, potažmo zájmy těch, kterým za něco vděčí, jako je Rusko a Čína. Na druhé straně jsou zdánlivě jen ti propuštění policisté, úředníci nebo neloajální nevládní organizace, které přišly o finanční prostředky, popřípadě politické strany, které přišly o vliv v mediálních radách, správních radách státem spoluvlastněných společností nebo o jiné kontrolní mechanismy. Jenomže o té nejhorší věci se v podstatě nemluví. Tím, že stát ovládnou gauneři a jimi ovládaní neschopní jedinci, stojí to nás všechny více než cokoliv jiného. Pokud někdo v individuální prasácké veřejné zakázce, pro stát nevýhodném nájemním vztahu nebo klientelismem čpícím nesprávném správním rozhodnutí přijde k nějaké hotovosti, můžeme to přirovnat k drobnému úrazu na těle státu a společnosti. Jenomže když se stát zbaví nejlepších odborníků a ti třeba přejdou do soukromého sektoru a pomáhají těm, co se se státem soudí, a pokud tyto odborníky na straně státu nahradí lidé bez potřebné historické paměti a souvislostí, způsobí to oslabení imunity těla. Tělo (stát) je pak náchylné vůči kdejaké chorobě. A ta choroba přišla, nikoliv obrazně, ale skutečně. V koronavirové krizi se do písmene ukázaly důsledky Babišovy počáteční čistky. Naprostá impotence státního aparátu krizi řídit, vydávání bezpočtu rozhodnutí, jež soudy na všech úrovních rušily jako na běžícím páse, a tisíce mrtvých pouze v důsledku nekompetentnosti – to jsou výsledky state capture jedním gaunerem.
Poté, co bylo dosaženo Babišem vysněného stavu vyčištění státu od všech nepřátel, skutečných i přítomných pouze v Babišově paranoidní mysli, mohlo se započít se stabilnějším způsobem vládnutí. Do hry se v této situaci dostal Miloš Zeman s dalšími oligarchy a nepřátelskými velmocemi v zádech. Po měsících, kdy na Pražském hradě měli text ústavy o pravidlech o sestavování vlády snad jen na hraní nebo na utírání na toaletě, došlo k uzavření koaliční spolupráce mezi hnutím ANO, ČSSD a KSČM. Komunisté pak měli být pouhým sněmovním kumpánem, tedy subjektem bez aktivní role v dvoubarevné vládě. Pro Zemana však představovali, ostatně jako část sociálních demokratů přímo ve vládě, další převodovou páku moci.
