Dalším z charakteristických jevů tohoto období byla nutnost prostředky z úplatků nebo jiných protiprávních činností dostat zpátky do oběhu. To, že někdo z politiků nebo úředníků získá nějaký neoprávněný prospěch, nejčastěji úplatek, je pro něho jenom částečným úspěchem. Ono totiž záleží na tom, jak takový úplatek vypadá. Jestliže nějaký úředníček na stavebním úřadě získá třeba deset tisíc v obálce za vydání stavebního povolení, které odporuje stavebním předpisům, rychle tuto částku může dostat do oběhu. Odpoledne po korupční transakci zajde do obchodu s elektronikou, vytáhne z obálky odpovídající částku a doma oslní rodinu novou televizí. Jestliže má ovšem takový ekonom politické strany na účtu v zahraničí sto milionů, je situace jiná. Účet třeba může patřit nějaké společnosti, ta zase má majitele, ten majitel je identifikovaný jednou akcií. Ten ekonom politické strany má proto v sejfu tu akcii a ví, že ta společnost má v exotických peněžních ústavech těch sto milionů. Ale vlastnictví těch několika papírů je ekonomovi, politické straně i představitelům té politické strany platné jako mrtvému zimník. Všichni zúčastnění si potřebují ty peníze nějak užít nebo využít k větší moci. No, a právě doba na přelomu tisíciletí by vydala na expozici v památníku korupce s názvem „Jak proprat to, co jsem si nakradl“.
Pokud bychom procházeli sály imaginární výstavy, hleděli bychom do vitrín s příklady méně či více úspěšných pokusů, jak nakradené majetky proprat.
Vitrína 1 – zahraniční konta
Doba opoziční smlouvy, tedy druhá polovina 90. let a doba, kdy Česká republika nebyla členem Evropské unie a dalších mezinárodních organizací, je charakteristická spoléháním na to, že orgány činné v trestním řízení nezískají informace ze zahraničí. Ono to v tu dobu skutečně často prošlo, protože česká policie nevěděla, co se děje v zahraničních bankách a zahraniční banky a dohledové orgány těchto cizích států zase nevěděly nic o korupčním původu českých peněz. Často stačilo zřídit si pár kilometrů za našimi hranicemi účet a prostřednictvím nastrčených společností si na něj nechat posílat úplatky. Následně už jenom stačilo nakoupit zahraniční nemovitosti, živé zahraniční společnosti nebo spotřební zboží, jimiž mohl korupčník oslňovat své kumpány na golfu nebo stranických kongresech.
Učebnicovým příkladem korupce a následného propírání úplatků přes zahraniční konto byl někdejší starosta Chomutova a senátor za ODS Alexandr Novák. Ten byl uznán vinným ze spáchání trestného činu přijetí úplatku 2,27 miliónu marek, tedy asi 43 milionů korun. Toho se, podle odsuzujícího rozsudku, dopustil, když v roce 1999 přijal tyto peníze za prodej plynárenských a energetických akcií společností Severočeská plynárenská a Severočeská energetika Děčín německé společnosti VNG-Verbundnetz Gas. Peníze přes nastrčenou společnost Intercontractor doputovaly na účet v Rakousku, který vlastnili Novák a jeho manželka Eva. Ta byla v návaznosti na Novákovo odsouzení českou justicí stíhaná v Rakousku, ale následně bylo stíhání zastaveno, neboť se neprokázalo, že by Nováková věděla, kde její povedený manžel ony peníze schrastil.
Vitrína 2 – Finanční génius a štěstí
Dalším způsobem propírky ilegálně získaných peněz, již poněkud sofistikovanějším, se okolo roku 2000 stalo vytváření jakési krycí legendy, pohádky o tom, kterak chytrý investor ke štěstí přišel. Můžeme si takovou báchorku o úspěšném korupčníkovi ilustrovat na fiktivním panu Čistilovi.
Panu Čistilovi byl jeho korupčním partnerem slíben úplatek ve výši 60 milionů korun. Za zlomek těchto peněz, které měl v kufříku a za svoje peníze po babičce, koupil hotýlek v Krkonoších za 18 milionů. Další dva miliony pak vrazil do jeho zvelebení. Mezitím si jeho korupční partner vytvořil společnost s nedosledovatelnou vlastnickou strukturou. Po dvou letech od nákupu penzionu tak pan Čistil „zrekonstruovaný“ objekt prodává do rukou vytvořené společnosti za třeba 65 milionů. Málokdo může vidět v transakci pračku špinavých peněz. Na pana Čistila se prostě usmálo štěstí a vydělal šikovným podnikatelským záměrem. Peníze jsou na jeho kontě, možná i rozdíl kupní a prodejní ceny zdanil, úplatek se předal a neexistuje žádná vazba mezi oběma korupčními stranami. Prokazatelnost praní špinavých peněz, tedy, řečeno slovy trestního práva „legalizace výnosů z trestné činnosti“, je mizivá. K jejímu prokázání je totiž třeba obvykle prokázat i tzv. zdrojový trestný čin, tedy ono podplácení. To by ovšem musela mluvit jedna ze stran korupčního jednání nebo by musela existovat třeba nahrávka jejich dohody.
Uvedenou ryzí situaci pak lze nejrůznějším způsobem dále zakalit, zkomplikovat nebo jinak zamlžit její aktéry. Na věrohodnosti může přidat známý architekt, který se podílel na rekonstrukci, jiná nastrčená společnost může sponzorovat reklamní kampaň na daný region, aby se zvedla návštěvnost místa s penzionem atd. Ono taky vůbec nemusí jít o nemovitost. Cenám uměleckých děl, šperků nebo méně obvyklých věcí jako je diamant nebo stará vína či dostihový kůň už rozumí málokdo, a tak se nedivme, že spousta bývalých politiků a úředníků našla štěstí při prodeji známek po strýčkovi nebo veterána po pradědečkovi. Vedle nemovitostí je nejčastějším nástrojem pro zázračné zbohatnutí nákup a následný prodej cenných papírů. Za nejvhodnější příklad může sloužit geniální transakce bývalého premiéra Stanislava Grosse, o němž tato kniha hovoří v souvislosti s páně Chrenkovými obchody a vlastnictvím společnosti Moravia Energo. I na tomto příkladu se můžeme ledacos naučit. Transakci totiž někdo velmi schopně zakalil. Gross nakoupil akcie od svého stranického kumpána a prodal za násobek hodnoty, což mohla zařídit celá zločinecká struktura jeho přátel a přátel korupčního partnera.
Vitrína 3 – Reklama a právní služby
Na naší výstavě o praní špinavých peněz by rozhodně měla být věnovaná pozornost další z osvědčených metod, jak nasměrovat špinavé peníze prostřednictvím reklamní nebo advokátní pračky tam, kam patří, tedy do kapsy politika nebo jeho rodiny. Tento příběh bude ilustrovat pro změnu pan Propral. Ten si dal slíbit úplatek ve výši 50 milionů za přidělení zakázky na opravu několika ministerských budov od stavební společnosti z města, odkud se propracoval až do křesla člena vlády. Stavební společnost tedy po domluvě s Propralem uzavře smlouvu na nějakou činnost, kterou lze obtížně kvantifikovat. Nejčastěji jde o reklamu, marketing nebo právní služby. V případě korupčního kumpána ministra Proprala jde o obojí – jednak si stavební firma nechala za 25 milionů zpracovat marketingový plán na příští léta a jednak nechala advokátní kancelář zpracovat analýzu rizik implementace harmonizace stavebních předpisů do práva ČR v následující dekádě. V obou případech obdrží stostránková lejstra s barevnými grafy a texty, které někdo vykopíroval z internetu, tedy práce na týden v hodnotě třeba 5 tisíc korun. A teď už zbývá jenom to, aby se ve dví rozdělených 50 milionů dostalo k Propralovým domů, takže do reklamky nastoupil Propral mladší a do advokátní kanceláře dcera Proprala. Těm se následně vyplatí odpovídající odměna a oni je mohou vložit do rodinné firmy, které vládne Propral otec. A je to doma.
Nevíme, zda si toho všiml někdo ze čtenářů, ale je pozoruhodné, kolik bývalých premiérů, ministrů vnitra a dalších vrcholových politiků nastupuje do advokacie nebo poradenství. Oni pochopitelně prostřednictvím svých kontaktů mohou poradit, ale mohou také zrealizovat model propírání. Do advokátní kanceláře nemusí vůbec nastoupit slečna Propralová, ale po skončení politické kariéry Propral sám a bez práce si může nechat vyplácet ty desítky nakradených milionů, co tam na něj trpělivě čekaly.
Vitrína 4 – Vše pro stranu
V závěrečné vitríně naší výstavy by mohl být největší panel s mnoha pavouky a třeba i rozklikávacími hejblaty. Tento interaktivní panel však není určen k zobrazení praní peněz ve prospěch jednotlivců. Na něm si ukážeme, jak mohou tajná stranická konta a firmy podpořit celou zločineckou strukturu. Chytřejší předsedové strany si totiž v 90. letech uvědomili, že to takhle dál nepůjde. Sice si všichni politici nakradou, koupí si spoustu zajímavých nemovitostí, pořídí výnosné firmy, které budou živit ještě jejich děti, a nakoupí si odznaky svého postavení – hodinky, sporťáky a milenky . Ale ty výnosy se spotřebují a v dalším volebním období může přijít jiná garnitura, co si chce taky přijít na své. Otec zakladatel tak musel bouchnout do stolu a nařídit, že i v kradení musí být nějaký řád. Kromě peněz pro sebe taky musí někdo krást pro stranu. Rovnou přítomným špičkám své strany vysvětlil, že tu strana bude mít manažera, třeba ekonomického místopředsedu, tajemníka nebo arcipropírače, který všem zajistí trvale udržitelné kradení i v dalších letech. Úkolem arcipropírače bylo nejen úplatky a další ilegální provize někde shromáždit, ale i vhodným podnikatelským přičiněním rozmnožovat a ve správnou chvíli použít ve prospěch stranických zájmů, tedy zájmu této organizované zločinecké struktury . O existenci černých kont byla řeč v souvislosti s koncem Klausovy druhé vlády. Nyní se však podívejme, jak s penězi hospodařili kolegové od socanů.
Jedním z arcipropíračů byl poslanec, stranický správce pokladny ČSSD a někdejší šéf poslaneckého klubu stejné strany Michal Kraus. Byl to jeden z typických Zemanových kádrů, bývalý ambiciózní komunista, který se v mladém věku propracoval až do ústředního výboru KSČ.
Podívejme se na souslednost událostí kvůli mechanismu praní peněz. Ačkoliv se kauza afrického kakaa týká aktivit v roce 2001, prasklo to až po dalších pěti letech. Tehdy se stalo jednou z ústředních témat během dosti bouřlivé kampaně před volbami do Poslanecké sněmovny. Možná si ještě někdo vzpomene na předvolební klip ODS, v němž se parodují tyto zjevně korupcí smrdící sociálnědemokratické čachry.
Vraťme se ovšem do doby opoziční smlouvy, kdy se tehdejší socanský velmož Kraus rozhodl zainvestovat prostředky neznámého původu v africké Ghaně. Jednalo se o investici do společnosti na zpracování kakaových bobů. Později musel Kraus vysvětlovat, proč se za českou stranu podepsal coby „Director“ a kde vzal půl miliardy na nákup celého podniku a zhruba dva miliony jako zálohu. V Ghaně byl tehdy s Krausem bývalý zpravodajec František Rigo. Právě on byl tím, kdo v době provalení kakaových šmelin promluvil o korupčním pozadí. Rigo byl v té době stíhán za jiné podvody. Rigo se svěřil s tím, že předmětnou částkou na koupi zpracovatelského podniku měla disponovat Zemanem vedená ČSSD. A sociální demokracie si ji zase měla obstarat coby část úplatku za zprostředkování nákupu švédských stíhaček Gripen pro Českou republiku. Kraus vše zprvu popřel, následně z něj jako z chlupaté deky lezlo, kde peníze, alespoň ty na zálohu, vzal. Později, podle policejních zdrojů, alespoň tento zlomek vysvětlil věrohodně jako půjčku od svých přátel. Jenomže zbývající část zůstává orgány činnými v trestním řízení zcela neobjasněna. Důvodem je to, že Ghana si ponechala zásadní informace pro sebe a na výzvy české policie uspokojivě neodpověděla. Podle zasvěcených lidí z Lidového domu to byl právě ten důvod, proč chtěli Kraus a spol. investovat v Ghaně.
Příběh kakaového krále Krause přináší do našich dějin nový zajímavý prvek, tj. to, že se zjevně začíná využívat mezinárodní politika jako jeden z nástrojů na upevnění zločineckých korupčních struktur . Nikdo z nás u žádných jednání mezi Českou republikou a Ghanou nebyl, nicméně závěr je celkem zřetelný. Více než půl miliardy z ilegálních zdrojů si arcipropírač sociální demokracie čistil v Afric e, aby výnos z této transakce mohl využít dál, a jiný stát mlčí, aby pomohl pravdě na světlo. Jediným možným závěrem je proto to, že tu byly nějaké dohody, na základě nichž si představitelé jednoho státu pojistili u představitelů jiného státu, že jejich multiplikovaná trestná činnost zůstane nepotrestaná.
