V letech 2006-2010 vládla na Slovensku první vláda Roberta Fica. Ten ji složil ještě s Vladimírem Mečiarem, jehož podporu navzdory proklamované rivalitě získal výměnou za garance beztrestnosti a několik důležitých postů v resortech spravedlnosti a vnitra. Vládu sice vystřídala garnitura Ivety Radičové, ale pouze na skok.
Kromě SDKÚ krátkodobou vládu tvořili SaS, KDH a Most-Híd. Velké vítězství, kdy demokratické strany dokázaly přetlačit Fica s Mečiarem a nacionalisty, zastínil podle mnohých hloupý a zbytečný pád. Strana SaS odmítala podpořit záchranný mechanismus pro Řecko, takzvaný euroval, zbytek koalice naopak trval na souladu s eurozónním konsensem a podpoře eurovalu. Tvrdohlavost předsedy SaS se pak smíchala s poměrně odvážným a nepromyšleným tahem Radičové, která hlasování o eurovalu spojila s hlasováním o důvěře vládě, výsledkem čehož poslanci SaS 11. října 2011 hlasovali pro pád vlastní vlády (Radičová doufala, že v zájmu zachování vlády odmítači eurovalu ustoupí).
Celé to vedlo k deziluzi voličů bývalé koalice a velkolepému vítězství Fica, který svou druhou vládu mohl v roce 2012 sestavit jako jednobarevnou. Ani jedna z těchto etap se neobešla bez korupčních kauz a skandálů.
Velký Slavkov
Jednou z prvních příhod Ficovy dlouhé vládní kariéry byla kauza Velký Slavkov, která se však týkala spíše jeho koaličního partnera – Mečiarova HZDS. Tehdejší náměstek Slovenského pozemkového fondu v tichosti podepsal převod lukrativních parcel ve Velkém Slavkově skupině restituentů. Jak se později ukázalo, jejich nárok bylo možné rozporovat. Ještě větším problémem však bylo, že tyto restituenti obratem přeprodali získané pozemky skupině podnikatelů blízkých HZDS. Podle policejních odhadů stát převodem pozemků přišel o zhruba 1,5 miliardy slovenských korun.
Tunelování vojenského zpravodajství
Kauza tunelování vojenského zpravodajství, tedy slovenské vojenské rozvědky, byla problémem nejen z hlediska ekonomického, ale také bezpečnostního. I když to shrnuji výrazem kauza, pozdější vyšetřování ukázalo, že se jednalo o mechanismus, který z rozpočtu zpravodajství vyváděl peníze takřka deset let. První podezření začala na veřejnost prosakovat kolem roku 2013 a ukazovala na dění od roku 2008.
Vojenské zpravodajství mělo za státní peníze například rekonstruovat vlastní nemovitosti. Ty pak následně označovalo za nepotřebné a prodávalo je soukromým osobám blízkým vedení zpravodajství. Další podezření se týkala fiktivních či uměle nadsazených faktur za dodávky zboží a služeb.
Za krátké vlády Ivety Radičové se podezření začala vyšetřovat, po jejím pádu to však brzy skončilo neprokázáním trestního činu. Rozběhlo se naopak vyšetřování postav, které o tunelování mluvily a vyšetřovaly ho. Tato podezření se v pozdějším šetření prokázala jako vykonstruovaná.
Jak se ukázalo v pozdějším vyšetřování, mechanismus tunelování nekončil. Policie v roce 2023 připravila obvinění 16 osob, které měly v letech 2013-2020 ze zpravodajství vytunelovat 74 milionů eur (zhruba 1,7 miliardy korun).
Sociální podniky
Poměrně cynicky vyznívá kauza týkající se podpory sociálních podniků. První Ficova vláda jejich zřízení podpořila z Evropského sociálního fondu. Jak se ukázalo, za osmi podpořenými sociálními podniky stáli představitelé Ficova Směru-SD.
Ministryně sociálních věcí za Směr-SD Viera Tomanová však za kauzu před soudy neskončila a po dlouhé mediální obraně kritiku ustála.
Rekonstrukce Bratislavského hradu
V roce 2008 představitelé Směru-SD rozhodli o projektu masivní rekonstrukce Bratislavského hradu. Dominantu hlavního města, kolem které sídlí významné státní instituce, rekonstruoval Váhostav sponzora Směru i HZDS Juraje Širokého. Zakázka naceněná na 39,8 milionu eur se nakonec předražila více než dvojnásobně na 86 milionů eur.
Tipos
Dalším projektem korupčníků kolem první Ficovy vlády bylo vyvádění peněz ze státní loterie Tipos, která spadala pod resort ministerstva financí pod vedením Jána Počiatka ze Směru. Senát Nejvyššího soudu, který byl pod vlivem Štefana Harabina, rozhodl, že Tipos využívá know-how loterie Sportka neoprávněně. Odškodnění 66 milionů eur nařídil soud vyplatit neznámé kyperské schránce Lemikon Limited. Ministerstvo se vůči rozhodnutí soudu nijak nebránilo a Lemikonu vyplacení odškodnění přislíbilo.
Po vyplacení první splátky 16 milionů eur premiér Fico s ministrem Počiatkem zareagovali na tlak veřejnosti, protikorupčních organizací a médií a další proplácení zastavili. V dalších letech se však pořád jako bumerang vrací pokusy zástupců společnosti dosáhnout proplacení zbytku. Podezření existují také kolem toho, kdo za firmou stojí. Ta totiž sídlila na stejné adrese jako schránka Thunderbite Holdings Limited, za kterou se objevila skupina J&T.
Hlas podobný Ficovi
V roce 2010 některá média popisovala a zveřejnila uniklou nahrávku z roku 2002 „s hlasem podobným Ficovi“. Ten se v nahrávce chlubil tím, že pro stranu Směr-SD sehnal od sponzorů celkově 75 milionů korun. „Zajistil jsem a to tady můžu říct, doufám, že to nikdo neposlouchá, zabezpečil jsem na letošní rok 35, příští rok asi 40 plus tedy další věci. Zabezpečil jsem je vlastní hlavou,“ řekl v nahrávce. Fico popřel, že šlo o jeho hlas. Kauzu prověřovali i vyšetřovatelé, ale prokuratura dospěla k názoru, že „skutek se nestal“. Dodnes jde o jedno ze zásadních tutlání podezření kolem Roberta Fica, přičemž Fico v mediálních výstupech tu a tam na medializaci kauzy odkazuje, čímž vyjadřuje novinářům posměch.
Popílek
Aby v kauzách nebyli nominanti a lidé blízcí Směru-SD v sami, nezahálel ani Ficův koaliční partner SNS. Jeho ministr životního prostředí Viliam Turský, který byl ve funkci pouze pár měsíců poté, co musel vystřídat kolegu Jána Chrbeta, odvolaného pro níže popsanou emisní kauzu , podepsal pro stát nevýhodnou smlouvu na likvidaci popílku ze slovenských elektráren. Vybral firmu Eco Krupina, i když nabídla o 27 milionů eur vyšší cenu zakázky než konkurenční firmy. Vedlo to ke kritice a veřejnému tlaku a nakonec odebrání celého resortu straně SNS.
Kauzy SDKÚ
Ani krátké vládnutí Ivety Radičové nezahnalo podezření, která už nějakou dobu existovala kolem strany Mikuláše Dzurindy SDKÚ, jejíž tváří Radičová v dané době byla. Připomeňme, že již v roce 2004 se objevily zprávy o tom, že dluhy strany ve výši 22 milionů korun převzala soukromá firma, která nevykazovala žádnou činnost. Ta navíc na úvěr odkoupila sídlo strany. V roce 2010 v rámci předvolebního boje předložil Robert Fico důkaz o úvěru na 800 tisíc eur pro zmíněnou firmu. Rozkrytí struktury ukazovalo na několik schránkových firem skrytě financujících fungování SDKÚ.
Platinová síta
Další z menších kauz, kterými Robert Fico útočil na svého tehdejšího největšího politického oponenta SDKÚ, byla kauza nákupu platinových sít. Šlo sice o objemově mnohem méně významné kauzy než ty, které byly spojovány se Směrem-SD, Fico ale prokázal nebývalou schopnost tyto kauzy medializovat; stále o nich mluvil a nakonec své soky skutečně potápěl. Kauza “platinová síta” medializovaná kolem roku 2010 ukazovala na exministra hospodářství Ľudovíta Černáka z SDKÚ.
Jeho vzdálený příbuzný koupil přes firmu Heneken od Správy státních hmotných rezerv platinová síta za 670 tisíc eur. Odborníci přitom odhadovali jejich tržní hodnotu na 2,5 milionu eur. Tendr na prodej proběhl na webu správy hmotných rezerv 20minutovou aukci. I když jde hlavně o dobře využitý politický kapitál pro Roberta Fica, faktem je, že Černák byl kontroverzní postavou. Sám podnikal přes svou finanční skupinu aktivní zejména v zbrojařství a realitním byznysu (Sitno holding) a o jeho rodině se mluvilo v souvislosti s několika podezřelými kauzami.
Daňové ředitelství Košice
Dalším problémem, na který zejména Robert Fico poukazoval za vlády Radičové, byla kauza kolem daňového ředitelství v Košicích. Ředitelství rozhodlo o pronájmu budovy od společnosti Nitra Invest, kterou vlastnil oblastní ředitel SDKÚ. Iveta Radičová vyvinula tlak na šéfa košického daňového úřadu a ten odstoupil.
Volba generálního prokurátora
Z kontroverzí z období vlády Ivety Radičové měla zřejmě nejzávažnější dlouhodobé následky volba generálního prokurátora.
Ačkoli se společným kandidátem koalice stal prokurátor Jozef Čentéš, parlament mohutně podporoval kontroverzního Dobroslava Trnku, kterého prosazoval zejména Směr-SD. Bylo přitom zřejmé, že pro něj hlasovali také poslanci vládních stran. Poté, co Radičová pohrozila, že v případě zvolení Trnky odstoupí, poslanci koalice zvolili Jozefa Čentéše (vzájemná nedůvěra byla tak významná, že si poslanci koalice své hlasovací lístky fotili či označovali , aby našli toho, kdo kooperuje s opozicí).
Od roku 2011 do roku 2013 pak trvala patová situace, kdy zvoleného Čentéše odmítal vyjmenovat prezident Ivan Gašparovič, který otevřeně podporoval Směr-SD. Čentéš se se stížností obrátil na Ústavní soud. Jeho rozhodování ovšem trvalo dlouho a Fico po nástupu k moci v roce 2013 zvolil generálním prokurátorem dalšího svého muže Jaromíra Čižnára. Jak později ukázalo rozhodnutí Ústavního soudu, Čentéš měl být jmenován už v roce 2011. Prezident Gašparovič ani premiér Fico však nebyli za blokaci jmenování Čentéše a jmenování nelegitimního generálního prokurátora potrestáni. Jediným pozitivem rozhodnutí Ústavního soudu tak zůstalo odškodné 60 tisíc eur pro Čentéše, který celou částku věnoval obratem charitě.
Budamar
Období této kapitoly ohraničil na Slovensku nástup druhé Ficovy vlády. Ta v rámci něj stihla zanechat svou vizitku v podobě kauzy týkající se rozsáhlých daňových podvodů v mezinárodním obchodu. Podle vyšetřovatelů založila skupina osob v roce 2012 organizované seskupení, které přes síť více než čtyřiceti firem ze Slovenska, Česka a Maďarska formálně, ale fiktivně obchodovalo s potravinářským zbožím. Pojítkem mezi obchodními společnostmi byla velká logistická firma Budamar, která patří k hlavním hráčům logistického trhu ve střední Evropě. Za firmou majetkově stály postavy blízké straně Směr-SD a její sponzoři. Strukturu mezi jinými popsal zavražděný novinář Ján Kuciak. Přesto se u soudů dodnes spletenec vztahů nepodařilo rozkrýt. Naopak přibývají nová podezření a skupina firem propojena také s finančníky Tatravagónky nadále ve velkém mezinárodně obchoduje.
Štefan Harabin
Výraznou postavou nejen Mečiarismu, ale také první vlády Roberta Fica byl Štefan Harabin. Bývalý soudce dlouho ovládal slovenskou justici a své excentrické působení prodlužoval i léta poté coby prezidentský kandidát a představitel ultranacionalistické scény.
Štefan Harabin byl za vlád Vladimíra Mečiara předsedou Nejvyššího soudu i Soudní rady , přičemž v dané pozici proslul šikanováním režimu nepohodlných soudců (podívejte se třeba na dokument Zuzany Piussi Nemoc třetí moci). Praktiky a kampaně, které vůči kritickým soudcům vedl, byly tak rozsáhlé a kruté, že to minimálně v jednom z případů skončilo až sebevraždou soudce. Je však nutné dodat, že to tak vyjádřili pozůstalí. Harabin byl rovněž klíčovou postavou blokující reformy v soudnictví. V 2. kapitole Dějin korupce jsme přiblížili i jeho blízký vztah s narkobaronem Baki Sadikim.
V první Ficově vládě se Harabin stal ministrem spravedlnosti. Kromě toho, že proslul hrubým vyjadřováním a ohýbáním práva, dokázal paralyzovat Speciální soud, který se zabýval mafiánskými a ekonomickými zločiny velkého rozsahu. Podařilo se mu ze soudnictví vypudit všechny své odpůrce a odmítal kariérní postupy mladších soudců.
Po působení na ministerstvu v letech 2006-2009 se stal rozhodnutím Soudní rady, kterou sám vedl, opět předsedou Nejvyššího soudu, vůči čemu protestovaly desítky předních postav slovenské justice. Přesto ve funkci setrval až do roku 2014. Od dané doby vystupuje jako extremistický politik a kandiduje se svou stranou Vlast i coby samostatný kandidát v četných volbách.
