Z hlediska korupce období sedmi let vlád s ódéesáckými premiéry charakterizují v první řadě popsaní kmotři a další kmotříčci. Ti si vodili své loutky a loutky jim zase dodávaly profit v podobě splněných úkolů. Ovšem v tu dobu existovaly i figurky, které buď zprostředkovávaly kontakt mezi podnikateli a politiky nebo dělaly jakési dvorního zmocněnce pro jednání s jednotlivými podnikateli. Každá ze tří níže popsaných postav měla poněkud odlišné postavení a nelze je charakterizovat jinak než jako figury dotvářející nastolený korupční systém.
Martin Roman
Tento někdejší generální ředitel polostátního ČEZu, šéf jeho představenstva, pozdější šéf dozorčí rady, který ovšem nepohrdl ani funkcemi v Českých drahách a dalších společnostech, je ústřední postavou dané doby, okolo níž se točily ty největší zakázky a další kšefty. Byl fakticky nejdůležitějším manažerem největší energetické společnosti (od roku 2004 do roku 2011), jeho majetek se počítá na miliardy a zároveň se objevoval na několika kmotrovských setkáních. Existovaly teorie, že polostátní společnost ČEZ není řízena státem, ale naopak tím, kdo řídí stát, je právě Martin Roman skrze společnost ČEZ.
Faktem je, že Roman zvedl národního výrobce elektřiny z nevýrazně hospodařící společnosti na jeden z nejbohatších energetických podniků v Evropě. Za jeho působení v čele společnosti se cena akcie vyšplhala na několikanásobek své původní hodnoty. Státem spoluvlastněný podnik odvedl na dividendách do privatizačního fondu a na daních do státního rozpočtu stovky miliard. Problémem proto není neschopnost tohoto manažera, ale to, že si okolo sebe vybudoval tak silné mocenské centrum, že i když se vědělo o nejednom jeho problému, byl již natolik ekonomicky silný, že si ho dlouho nikdo nedovolil odvolat nebo upozadit. Bylo to pochopitelně zapříčiněno i tím, že obě velké strany, mediální domy i podnikatelé spříznění s politickými stranami mu byli zavázáni.
Dalším problémem jsou některá Romanova strategická rozhodnutí ve smyslu, že český národní výrobce elektřiny má být lídrem v akvizicích v zahraničí a to na dosti nevyzpytatelných trzích. Kromě Maďarska nakupoval ČEZ i v Bulharsku, Rumunsku, Bosně a Hercegovině a Albánii. Tyto investice se společnosti nejen nevyplatily, ale jsou zdrojem mnoha podezření z korupce a dalších hospodářských zločinů. Podle některých teorií mají tyto akvizice cosi společného s řetězci společností s neznámými vlastníky, kterým šli čeští politici a další vlivné osoby na ruku. Ti pak měli připravovat a následně schvalovat legislativu, která se hodila ČEZu a dalším spřízněným podnikatelům. Tuto teorii podporovaly i některé výroky Andreje Babiše, který zjevně o pozadí Romanových aktivit věděl ledacos, co ještě neprasklo .
Zajímavou skutečností je i to, že dané akvizice nikdy nebyly v dobách ODS a ČSSD na důležitých místech šetřeny. Jak si všímá i Jaroslav Spurný v článku https://www.respekt.cz/politika/policejni-vysetrovani-se-kterym-martin-roman-nepocital, musela být česká policie pošťouchnutá svými albánskými kolegy, aby ji některé alarmující skutečnosti trkly. Vysvětlení této nečinnosti je pak třeba hledat v shluku ekonomických a korupčních vazeb, které popisujeme. Jestliže se generální ředitel ČEZ potkává s Jiřím Pospíšilem jako ministrem spravedlnosti v Itálii, jestliže si státní zástupce Grygárek kupuje byt, na nějž podle reportérů nemá, od zlopověstného kmotra Romana Janouška v jeho myšácké díře atd., není se co divit, že státní zástupce té doby spousta věcí nezajímala, případně trestní oznámení na některé věci moc neřešili. Třeba ještě v budoucnu zjistíme z některých vyšetřování ze Švýcarska, Albánie nebo dokonce z Česka, zda byl a je Martin Roman pouhým státu věrným služebníčkem českých daňových poplatníků a zákazníků v dodávkách elektrické energie, nebo největším kmotrem a oligarchochtivým podvodníkem.
Marek Dalík
V české literatuře existuje hned několik legendárních dvojic, které nedaly jeden bez druhého ani ránu. Vzpomeňme večerníčkové postavičky Boba a Bobka, Áju a jejího věrného maxipsa Fíka či bratry Jáju a Páju. Od nástupu premiéra Topolánka do Strakovy akademie přibyla do povědomí české veřejnosti další – Topolánek a Dalík. Kdekoliv to někdy smrdělo nějakým nestandardním postupem, nebo bylo nekorektními metodami třeba zvrátit nějakou zapikolovanou situaci, nebo bylo zapotřebí s nějakým podnikatelem projednat, za jakých neoficiálních podmínek by mu mohla být svěřena veřejná zakázka, tak nějak vždycky u toho byl Marek Dalík. Když se to Topolánkovi hodilo, říkal, že Dalík postupuje na vlastní pěst, jindy zase přiznal, že Dalík jedná v souladu s jeho vůlí.
Vzpomeneme-li dobu vlády předchozí koalice , byl Dalík u toho, když bylo zapotřebí přesvědčit odpadlého poslance Zdeňka Kořistku o tom, že má podrazit stranu, za níž byl zvolen, při hlasování o důvěře. Když už Topolánek seděl v čele vládního stolu, jednal zase Dalík o perspektivách loajality některých koaličních poslanců. Když měla vláda nebo jednotliví ministři rozhodnout o něčem se zajímavým ekonomickým potenciálem, kopie dokumentace putovala k příteli Topolánka Dalíkovi. Dalík se pak často s kšeftuchtivcem potkal a diskrétně se poptával na podmínky, kde by se zájmy státu, ODS, Dalíkovy peněženky a podnikatele mohly setkat. Nejinak tomu bylo i v případě zamýšleného nákupu vojenského vozidla Pandur od společnosti Steyr. Spolupráce s touto společností započala již o nějaký rok dřív, tedy za vlády Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. V tuto chvíli ponecháváme stranou, že řada indicií napovídá tomu, že i tento prvotní vztah nebyl korupce prostý. Nicméně Topolánkova vláda od spolupráce odstoupila, aby následně vypsala nový tendr. A tehdy se s představiteli Steyru, jednoho z potenciálních dodavatelů, setkává Dalík v restauraci u Malířů. Jak dosvědčil bývalý manažer zbrojaře Stephan Szücs, během jednání si lobbista Dalík řekl o 18 milionů eur za spolupráci. Dalík byl později za tuto aktivitu odsouzen k pěti letům vězení, aby si odpykal jenom část. Následně byl podmínečně propuštěn a nyní seká latinu a modlí se, aby nepraskla nějaká další prasárna, aby se do znojemské věznice zase nevrátil. Soudy při rozplétání korupční motanice bohužel nebyly schopny objasnit kardinální otázku, tedy zda v tomto případě jednal Dalík na vlastní pěst nebo sháněl peníze pro někoho jiného, tedy ODS, celou koalici nebo Topolánka.
Richard Háva
Letitým přítelem Miroslava Kalouska, někdejšího náměstka ministra obrany, vícenásobného ministra financí, předsedy KDU-ČSL a TOP 09, je Richard Háva. Tento podnikatel byl a je majitelem několika zbrojařských, energetických a dalších společností. Propojenost mezi oběma pány je stará jako politická kariéra Kalouska. Rovněž dlouhý je řetězec kontroverzních obchodů, které buď Kalousek nebo jeho spolupracovníci se skupinami Richarda Hávy uzavřeli. Ze starších neobvyklých obchodů jmenujme výměnu letounů za vrtulníky z počátku Kalouskovy kariéry. Do vymezeného období vlády ODS a Kalouskovy účasti na tomto vládnutí patří podivný nákup letounů Casa. Za ten byla řadu let stíhána někdejší Kalouskova stranická kolegyně Vlasta Parkanová. O nákupu čtyř transportních letadel rozhodla druhá Topolánkova vláda v dubnu 2009.
Armáda nakoupila letadla Casa španělského výrobce. Za nákup vyplatil stát 3,5 miliardy korun. Peníze putovaly prostředníkovi obchodu – Hávově firmě Omnipol, přičemž se později ukázalo, že v projektu zcela absentovala smluvní položka, či podkladová analýza toho, kolik za letadla Omnipol zaplatí španělské straně. Tyto částky byly v přiložené smlouvě mezi konsorciem EADS a Omnipolem začerněné.
Podle kritiky a nezávislých analytiků prostředník zaplatil výrobci letadel 98 milionů eur, tedy zhruba 2,5 miliardy korun. Zprostředkující firma tak na obchodu připsala zisk ve výši miliardy korun. Provize je u podobných nákupů běžná, podle odhadů však asi o 700 milionů přesahovala obvyklou výši. V případě letadel Casa představovala takřka třetinu celé nákupní částky, kterou stát platil.
Není přitom zřejmé, proč vlastně stát pro nákup letadel potřeboval prostředníka. V podobných tendrech je totiž obvyklé, že se armádní příslušenství nakupuje přímo, nebo na základě mezistátních dohod.
Policie se zaměřila kromě manažerů také na vyšetřování samotné ministryně obrany Vlasty Parkanové z TOP 09. Její okolí mělo prosadit nákup španělských letadel proti vůli samotné armády, která preferovala jiný typ letadel od italského výrobce. O tom, že jednání o nákupu od Italů byla v pokročilém stadiu, svědčí také list, který po změně názoru Topolánkovy vlády napsal velvyslanec Itálie v České republice.
Parkanové se zastali politici tehdejší vlády i manažeři. Právě manažeři však podle policejních verzí měli formu nákupu a partnera silně prosazovat. Tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek podezření mediálně i u soudu coby svědek odbyl tím, že se podle zákona o majetku státu na situaci nevztahovala povinnost zpracovat posudek na cenu obvyklou.
