Dalším milníkem v rámci korupčního dění období opoziční smlouvy byl souboj o státní podíl ve společnosti Unipetrol. Ve standardních demokraciích by to byl neobvyklý spor: souboje českých a slovenských oligarchů o tento chemický podnik připomínaly spíše východnější zvyklosti. A byť to v dané době veřejnost nevnímala, dění do značné míry rýsovalo obrysy politických a lobbistických spojenectví, které je vidět i po dvaceti letech.
Jedním z klíčových hráčů této epizody českého formování ekonomiky byl budoucí výrazný politik Andrej Babiš. V dané době se tento oligarcha spojil se záhadným a kontroverzním švýcarským podnikatelem Andreasem Zivym a jeho společnosti Ameropa. Dodnes je to považováno za jeden ze základních pilířů pozdějšího takřka monopolu v zemědělství či chemii pod hlavičkou skupiny Agrofert.
V Česku neznámá společnost Ameropa měla být investičním partnerem Agrofertu v privatizačním projektu Unipetrolu. Švýcarská společnost měla být v konsorciu většinovým majitelem potenciálně ovládnutého Unipetrolu. Jak však ukazovaly později odhalené pohyby ve strukturách společnosti, šlo zřejmě pouze o „penězovod“, kterým chtěl Agrofert pod hlavičkou domnělého silného zahraničního partnera přesvědčit prodávajícího – stát.
Domněnku, že šlo zřejmě pouze o „stínohru“, posiluje také personální propojení – generálním ředitelem švýcarské společnosti Ameropa byl od ledna 2014 Jan Kadaník. Ten působil mezi lety 2001 a 2007 v Agrofertu v oblasti řízení strategií.
Andrej Babiš měl o Unipetrol zájem dávno předtím, ale veřejně ho poprvé projevil v roce 1998, po tom, co se v červenci dostala k moci garnitura Miloše Zemana s ministrem financí Ivo Svobodou a ministrem průmyslu Miroslavem Grégrem. Babiš přes média vysílal zprávy, že Unipetrol potřebuje soukromý kapitál, který by podniku rád zajistil. Kritizoval také státní vedení podniku a některé konkrétní osoby.
Vedle mediálního budování předpolí k privatizaci si Babiš začal otevírat vrátka také přímo uvnitř vládních struktur. Jeho hlavní spojkou se měl stát Ivan Langr, boss z ODS. Seznámil se s ním přes prostředníka – prezidenta Václava Klause. Druhým spřáteleným politikem se stal “oranžový” Stanislav Gross. Babiš tak dokonale pochopil, o co opoziční smlouvě šlo – rovnou měrou přiznat nároky na státním byznysu stranám ODS a ČSSD. Pro Babiše samotného šlo o dokonalé podmínky.
Vládní politici opoziční smlouvy nijak nezastírali, že jim Andrej Babiš připadá sympatický. Zdůvodňovali to tím, že pokud má být Unipetrol privatizován, bude dobře, když skončí v rukou domácí firmy. Šlo o poměrně nebývalé tvrzení v období, kdy byly mnohdy i uměle glorifikovány schopnosti zahraničního kapitálu.
Ministři ČSSD Grégr a Svoboda v roce 1999 takřka z ničeho nic začali veřejně hlásat, že našli perfektní řešení pro otázku Unipetrol – domácího soukromého investora. Ještě předtím však začali měnit personální obsazení vedení podniku.
Za generálního ředitele jmenovali Pavla Švarce. Před působením v Unipetrolu byl generálním ředitelem Pražské cukerní společnosti a v roce 1997 zasedl na ředitelskou židli Lovochemie – už tehdy tedy patřil do skupiny Babišových bojovníků. O propojení s Agrofertem přitom dlouho nikdo nemluvil.
V závětří zatím probíhal zdánlivě nesouvisející souboj o ovládnutí podniku Chemapol. Chemičku předtím zprivatizoval kontroverzní Václav Junek. Netrvalo ovšem dlouho a tunelování podnik přivedlo ke krachu. Toho hravě využil Babiš a ze zbytku Chemapolu vytěžil vše, co šlo – zejména značku osvědčeného chemického podniku. Tu potřeboval mimo jiné kvůli splnění podmínek pro nákup 63 procent akcií Unipetrolu. Stát si totiž mezi kritéria nakonec prosadil nutnost zkušenosti investora s daným sektorem. Dělal tak právě po několika nezdařených privatizačních projektech z nedávné minulosti.
Babišovi vycházela rozehraná hra dlouho hladce. Falešně se mu dařilo splňovat jedno kritérium privatizace za druhým. Získal si také náklonnost rozhodujících politiků. Nohy mu ovšem na konci dne podrazily peníze. I když dlouho – až do konce roku 2001 – předstíral, že finanční partner pod hlavičkou švýcarské Ameropy celý obchod pokryje, po pochybnostech o samotné Ameropě nakonec přiznal, že na nákup balíku v Unipetrolu peníze nemá. Privatizační komise po ukončení soutěže v prosinci 2001 doporučila vládě vybrat za nového většinového majitele podniku britskou firmu Rotch Energy.
K překvapení všech zainteresovaných i veřejnosti ovšem kabinet Miloše Zemana rozhodl, že rozhodující podíl v podniku prodá Agrofertu, a to dokonce za méně výhodných podmínek. Ke dnu šel plán prodeje Babišovi až poté, co sám přiznal, že na nákup jednoduše nemá peníze. Ani tato trapnost však celou věc neukončila.
Přetrvávající snahy přihrát Unipetrol Babišovi pokračovaly v lednu 2004. Do soutěže o balík akcií se předběžnou nabídkou přihlásilo sedm společností nebo konsorcií. Mezi nabídkami se objevila také konsorciální spolupráce Agrofertu s PKN Orlen tehdy vlastněnou nejbohatším Polákem Janem Kulczykem. Šlo však pouze o tichou spolupráci, která záhy popálila obě strany. Vznikl tak dlouholetý soudní spor a podle zlých jazyků také Babišova averze vůči Polákům.
V médiích se objevila nahrávka skryté kamery, na které byl zachycený rozhovor polského lobbisty Jacka Spyry a tajemníka premiéra Stanislava Grosse (do úřadu nastoupil v roce 2005, v předešlé vládě působil jako ministr vnitra) Zdeňka Doležela, na které si tajemník v rozhovoru o privatizaci Unipetrolu řekl o pětimilionový úplatek. Městský soud v Praze v roce 2008 však Zdeňka Doležela osvobodil s tím, že kromě nahrávky neexistuje žádný důkaz.
Ve vězení nakonec skončil samotný Spyra. A dostal ho tam Andrej Babiš. V roce 2007 Jacek Spyra kontaktoval Andreje Babiše a přesvědčoval ho, že polská prokuratura připravuje jeho trestní stíhání kvůli korupci při privatizaci Unipetrolu.
Vyžádal si úplatek deset milionů korun ve dvou splátkách za to, že problém vyřeší. Babiš šel na policii a Polák skončil za mřížemi. Babiš tvrdil, že celý korupční skandál vymyslela parta lobbistů včetně Spyry, kteří chtěli mafiánským způsobem na privatizaci Unipetrolu vydělat.
V případě dodržení privatizační dohody mezi Babišem a Kulczykem by se musel PKN Orlen vzdát součástí Unipetrolu Kaučuk, Chemopetrolu a tří dalších firem. Poláci si ovšem uvědomovali, že by za podniky dostali od Babiše jenom zlomek tržní hodnoty prosperujících firem.
Krize s Babišem vznikla na podzim v roce 2005, kdy se provalila schůzka Ivana Langera s Babišem. Schůzka vzbudila nevůli veřejnosti zejména kvůli faktu, že v té době zástupci za ODS stavěli vyšetřovací sněmovní výbor, který se měl zabývat podivným pokusem Andreje Babiše privatizovat státní Unipetrol.
Schůzku kritizoval zejména Petr Nečas z pozice prvního místopředsedy strany. Ustanovení sněmovní komise iniciovala právě ODS. Strana střílela do vlastních řad a byla po médiích první, kdo podezíral Andreje Babiše z klientelistických vztahů a korupce v případě privatizace Unipetrolu vládou vedenou ČSSD.
Ivan Langer nedokázal vysvětlit, proč se s podnikatelem v tak ošemetné době setkával sám a potají. Člen vedení ODS, který se v roce 2006 stal ministrem vnitra, také poukázal na to, že nebyl povinen kolegům schůzku oznamovat.
Padly tak snahy o Babišovo ovládnutí Unipetrolu , vznikla ostuda, kdy stát neuměl prodat část lukrativní firmy a neuměl vysvětlit, proč tak dlouho prosazoval zájmy konkrétního oligarchy. Zároveň vznikla zášť mezi Babišem a částí ODS, i když se naopak prokázalo Babišovo úzké napojení na druhou část ODS. Mnohé z toho bylo vidět i v pozdějších letech u dalších epizod české historie. Zde lze hledat i kořeny budoucí migrace mnohých politiků ODS do Babišova politického projektu ANO 2011.
