1.4 Veksláci

Tato a následující kapitolka sleduje osud určitých skupin obyvatel naší země, které měly po pádu komunistické vlády komparativní výhodu a významně vstoupily do dějin korupce. Jsou to jednak lidé, kteří měli určité zkušenosti v komunikaci s cizinci a jistý obchodní talent a jednak ti, kteří měli nějaký vstupní kapitál pro podnikání. Tato kapitolka by měla postihnout fenomén veksláků. Tento termín zahrnuje existence tehdy kriminálního charakteru zabývající se obchodem s cizími měnami. Pro účely této publikace však mezi ně řadíme i překupníky luxusního západního zboží.

Nejprve bychom se ovšem měli tak trochu zorientovat v tom, jak ty věci tehdy běhaly. Když už se někomu, shodou nejrůznějších okolností, úplatků a známostí, podařilo vyjet na jih nebo západ od našich hranic, třeba navštívit bráchu v Západním Německu nebo spolužačku v Británii, snažil se při návratu o to, aby na výletě nebyl tratný, aby rodina něco získala. Ona se totiž ta cesta nemusela hned tak opakovat. Pokud proto tento výletník nebo československý občan pracující v kapitalistických zemích nějakou tu marku, dolar či frank vyšetřil, měl v Československu malý poklad. Správně by měl každý západní chechták směnit za bony. Jenomže to tehdy dělal jenom člověk světa neznalý. Důvodem toho, proč tak protřelí lidé nečinili, byl mimořádně nepříznivý směnný kurz mezi západní měnou a bonem, tedy měnou tuzexovou. Mnohem zajímavější podmínky pro směnu valut nabízel před bankou nebo tuzexem vekslák. Tito lidé vykupovali za kurz, na němž mohli zbohatnout oni i jejich klient. Ještě musíme doplnit, že veksláci byli napojení nejen na navrátivší se jedince, ale také na západní turisty nebo zaměstnance zahraničních obchodů. S těmi se pak nejčastěji seznámili ve svém základním a oficiálním zaměstnání, třeba v taxíku nebo jako barmani. Kromě valut takto nabývali drobného zboží, jako byly sluneční brýle, digitální hodinky, americké cigarety a žvýkačky nebo oblečení proslulých světových značek. Vzhledem k tomu, že těchto věcí tuzemec nemohl nabýt nikdy jinak než dovozem, nákupem v tuzexu nebo právě u veksláka, byl jich zoufalý nedostatek. Z nedostatku pak plynuly zase neuvěřitelné obchodní příležitosti. Zatímco běžný dělník ze šroubárny přicházel domů v 80. letech s platem asi 3 000 Kč, takový protřelý vekslák s dobrými styky a hustě nastavenou sítí /dodavatelsko-odběratelských vztahů si mohl vydělat třeba dvacetinásobek.

K množství takto alokovaného kapitálu si připočtěme několik důležitých faktorů. Při těchto ilegálních kejklech si vekslák předně osvojil nebývalé podnikatelské schopnosti. Takový běžný člověk, co přes týden pracoval a o víkendu zveleboval zahrádku na chatě, mohl tak maximálně čuchnout k nějakému obchodu, že od slepiček u sousedky získal vajíčka za 10 h a v paneláku je střelil o 5 h dráž, neboť se svou kvalitou a barvou žloutku značně lišily od těch ze samoobsluhy. Naproti tomu takový vekslácký podnikavec znal směnné kurzy, poptávku a nabídku v různých sociálních skupinách a uměl zařídit desítky věcí a službiček. Kromě možnosti sehnat kazeťák či zápaďácký zapalovač, jimiž kdekdo rád oslnil holku, uměl schrastit valuty, když někdo vyjížděl na západ. V neposlední řadě se mohl přisát na cizince z nějakého důvodu pobývajícího v Československu a pomoci mu řešit problémy všedního dne či mu zabezpečit propašované nebo vyrobené drogy nebo uspokojit nezvyklou sexuální choutku. Při té příležitosti procvičil němčinu, angličtinu nebo třeba italštinu.

Ve větších městech takových veksláckých mistrů pobíhaly stovky a navzájem se znali. Z tohoto důvodu se řada z nich specializovala na obchod s jistou komoditou. Karel uměl sehnat whisky a pásl tři holky okolo jednoho hotelu, Pepa uměl digitálky a disponoval vysokými částkami v italských lirách a Jindra zase velel pašerákům videokazet s pornem a uměl vyvézt starožitnost za výhodných podmínek.

Komunistický aparát se při prohlídkách vozidel ze západu spíše specializoval na to, zda nejsou dováženy samizdatové publikace nebo jinak závadné tiskoviny, takže ani ze strany esenbáků nic moc opravdovým profesionálům nehrozilo, pokud někdo neudělal nějakou fatální chybu. Na ty nešťastníky, jež v tom neuměli chodit nebo někoho rozzlobili, čekal trestný čin podle § 146 nebo 147 trestního zákona (viz níže).

Výsledkem tedy bylo to, že když se úředníci na ministerstvu financí počátkem devadesátek teprve učili základy tržní ekonomiky a hryzali tužku, jaké podmínky vložit do základních právních předpisů regulujících podnikání raných 90. let, měli bývalí veksláci obrovské prostředky, znalosti a kontakty pro rozjezd legálního i ilegálního podnikání.

O největších kapacitách této doby ve vekslačině jako Františkovi Mrázkovi nebo Miroslavu Provodovi jsou napsány celé monografie, a navíc tyto osoby nikdy nevykročily ze šedé zóny, ač se objevily na vrcholu obchodu a moci. Z podivné oblasti přičinlivých existenci jsme proto vybrali někoho jiného. Učebnicovým příkladem toho, jaký měli předstih lidé z dané branže a jak vysoko se mohli vypracovat, je osud bývalého kuchaře a číšníka, pozdějšího regionálního lumpíka, ještě později krále českého hazardu a senátora Iva Valenty. Z jeho oficiálního životopisu se dočteme, kterak hošík, zajímající se o gastronomii a poctivě pracující v pohostinství, zakoupil po listopadu čistírnu peří a dále uskutečnil valašskou mutaci amerického snu, na jehož konci je místo v zákonodárném sboru, vydělané miliardy, občanství Monaka a odznaky takového postavení v podobě tryskáčů a dalších radostí. Jenomže lidé z okolí Uherského Hradiště si pamatují asi na nějakého Valentova dvojníka, grázla, co už za komunistů coby číšník uměl zařídit se svými kumpány nejednu prasárnu. Když vydělal prazvláštním způsobem úvodní kapitál, zakupoval první české hrací automaty. Pokud mu někdo v regionu konkuroval, vypůjčili si ho jeho motorkářští kumpáni a vysvětlili mu – po vzoru amerických 30. let – že nejedná správně. Stejný mafiánský styl jednání se pak podle pamětníků projevil i při převzetí společností na výrobu „výherních“ automatů či při uplácení ve fotbale. To, jak koupil velké mediální domy, stylem valašského číšníka pak lobboval povolování hazardních her, vstoupil do politiky, nastrkával jemu nakloněné lidí do státní správy, usednul v horní komoře parlamentu a byl odsouzen za korupci – to vše je již všeobecně známé.

Podobné figurky však přerostly nejen byznysem, ale i politikou také na Slovensku. Připomeňme například postavu Borise Kollára, který veksláckou minulost nezapírá. Zatímco on se jí přímo chlubí s tím, že obchodoval s počítači, policejní dokumenty hovoří také o drogách. Přesto se vypracoval na pozici předsedy parlamentu a šéfa vládní strany s množstvím honorárních funkcí, které si patřičně užíval.