Do této kapitoly patří také pozapomenutá, ale nesmazatelná postava jménem Vít Bárta. Ačkoli to vzbuzuje dojem, že píšeme o někom, kdo v politice byl a pak v ní skončil, opak je pravdou. Bárta stál a stojí za mnohými byznysovými populistickými projekty, které se pokusily o průnik do vrcholné politiky. Stál třeba za politickým subjektem Petra Robejška Realisté a pomáhal rozfoukat hnědou auru nenávisti kolem Tomia Okamury.
Jeho zářivá a funkčně krátká politická kariéra začala volbami v květnu 2010, kdy kandidoval jako nestraník za stranu Věci veřejné v Praze a současně dělal straně volebního manažera. Byl zvolen do Poslanecké sněmovny a stal se členem Nečasova kabinetu jako ministr dopravy. Po vstupu do vlády se po politickém tlaku postupně vzdal přímé kontroly nad bezpečnostní agenturou ABL, kterou vlastní jeho rodina. Samozřejmě pouze naoko.
Počátkem dubna 2011 bývalý předseda Věcí veřejných Jaroslav Škárka a předsedkyně poslaneckého klubu Kristýna Kočí obvinili Bártu z uplácení stranických kolegů a podali na něj trestní oznámení. Vzniklá kauza financování poslanců strany společně s dalšími okolnostmi, především odtajněním „Strategie 2009-2014“ firmy ABL, vedly 8. dubna 2011 k rezignaci Víta Bárty na ministerskou funkci. V pondělí 11. dubna pak premiér složil Bártovu demisi do rukou prezidenta republiky.
Bárta popřel, že by kohokoli uplácel a tvrdil, že šlo o půjčky. 13. dubna 2012 byl u Okresního soudu v Praze odsouzen za uplácení k trestu odnětí svobody na 18 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na 30 měsíců. Bárta se tehdy odvolal. Městský soud v Praze jako soud odvolací v listopadu 2012 původní rozsudek zrušil a případ vrátil k novému projednání obvodnímu soudu, který v lednu 2013 Bártu na základě závazného právního názoru odvolacího soudu od obžaloby osvobodil.
Ještě před rozhodnutím odvolacího soudu do věci zasáhl Nejvyšší soud, který část řízení s obžalovaným Bártou, týkající se jednání poslaneckého klubu Věci Veřejných, posoudil jako kryté poslaneckou imunitou, a tudíž jej v tomto rozsahu vyjmul z pravomoci orgánů činných v trestním řízení.
V dubnu 2014 policie začala vyšetřovat, zda Jaroslav Škárka a Kristýna Kočí Bártu pomluvili. Činila tak na Bártův podnět. Po svém pravomocném osvobození podal trestní oznámení pro křivé obvinění na Kočí, která se kvůli úplatkům uvnitř strany obrátila na policii a v procesu figurovala jako svědek a poškozená. Podle policie nespáchala trestný čin.
Kvůli policejnímu vyšetřování v listopadu 2013 však Vít Bárta rezignoval na funkci předsedy Věcí veřejných. S následnými pokusy proniknout do vrcholné politiky napřímo neuspěl. Ale nevzdával to. U pražského obvodního soudu požadoval odškodné 23 milionů korun za křivá obvinění exkolegů z véček . Bárta chtěl také od státu 20 milionů, a to za zásah do svého osobního i politického života, a 3 miliony za nesprávný úřední postup po pravomocném osvobození od obžaloby.
Zatímco právně bojoval, úspěšně obchodoval se státem a to právě díky jeho kontroverzní firmě SBS služba, která položila vládu . Politika potopily dokumenty, které získala média. Jasně se v nich uvádělo, že Bárta ještě jako generální ředitel soukromé bezpečnostní služby ABL plánoval vstup do politiky jako byznys plán pro rozvoj firmy.
Úryvek z šestistránkové Strategie 2009-2014 soukromé bezpečnostní služby ABL Víta Bárty z roku 2008:
„Rozvoj komplexního bezpečnostního servisu pro ekonomické elity jako Chrenek, Babiš, Praha, či rozvoj nových kategorií zákazníků v oblasti veřejné správy v zdravotnictví, školství, státní úřady, samospráva, sociální služby.“
Jak ukázala analýza smluv s veřejnou správou, Bártovy plány se naplnily. Po krátkém výpadku zakázek následkem vypuknutí skandálu došlo k dalšímu oživení a firma opět patří k těm, které jsou ve veřejné správě jako doma.
Nejprve se však musela alespoň naoko očistit od negativního stínu značky ABL. V březnu 2012 proto změnila logo i název – nově se pojmenovala Mark2 Corporation Czech a.s. Ve vedoucích orgánech firmy nadále působil management Víta Bárty a jeho rodinní příslušníci. Podnik založil společně s bratrem. Klíčové pozice obsadili matka Jiřina Bártová či sourozenci Matěj a Stanislava.
O úspěchu firmy již pod značkou M2C hovoří samotný seznam zákazníků. Na ostrahu a další bezpečnostní servis si firmu najímali a najímají pražský dopravní podnik, Letiště Václava Havla, Státní úřad pro jadernou bezpečnost, Letiště Pardubice či ministerstvo obrany.
Nejlukrativnější zakázkami jsou objednávky v Praze a Brně. Desítky milionů korun za rok vyúčtovala Mark2 Corporation Českému vysokému učení technickému v Praze, Masarykově univerzitě či Vysokému učení technickému v Brně. Hlavní město poskytuje výživnou obchodní spolupráci taktéž ostrahou Dopravního podniku, na Ústecku zase Bárta boduje v Hasičském sboru. Obrovským byznysem s celostátním významem je pak úspěch na desítkách poboček České pošty, Správě železniční dopravní cesty a v Budějovickém Budvaru.
Po krachu politického projektu Věci Veřejné Vít Bárta pokračoval a pokračuje v politickém lobbingu přes extrémisty. Seznámil se s jednadvacetiletým Sergejem Pavljukem, proruským blogerem a tehdy studentem Vysoké školy ekonomické v Praze.
Ten mimo jiné zaujal vysokou angažovaností v kampani před prezidentskými volbami v roce 2013. Napsal články, ve kterých označoval kandidáta Karla Schwarzenberga za bolševika a účastníka jakéhosi velkého kapitalistického spiknutí politiků . Většina Pavljukových textů byla publikována na serverech označovaných za konspirační. Vít Bárta z Pavljuka udělal svého asistenta a obchodního partnera. Zaujala jej myšlenka přímé demokracie, o které Pavljuk plamenně psal, i když v nejasných kombinacích s už známými extrémními politickými myšlenkami ze zahraničí.
Pro přímou demokracii sháněl Vít Bárta podporu u jiných politických subjektů. Uspěl u Tomia Okamury. Ten na myšlence přímé demokracie postavil svůj předešlý politický subjekt Úsvit. Vít Bárta se dokonce v jeho barvách pokoušel dostat do sněmovny. Reinkarnace politického byznysu ovšem nevyšla a stranu mohl ovlivňovat jenom mimo parlament.
Přímo v Úsvitu naopak zakotvil Pavljuk. Ten se stal asistentem poslance a klíčového Okamurova partnera Radima Fialy. Po boku poslance zůstal i po rozpadu Úsvitu a směroval tak do následného projektu Svoboda a přímá demokracie (SPD). O tom, že nikdy nešlo a nejde o běžného asistenta poslance, vypovídá Pavljukova podnikatelská aktivita. Muž, kterého SPD skrývá před zrakem veřejnosti, se stal v polovině roku 2015, tedy ve stejném období jako vzniklo hnutí SPD, členem představenstva IF Holding. Jde o firmu, kterou vlastnicky ovládá Radim Fiala.
IF Holding byl rovněž společníkem firmy IFP Servis, kde Pavljuk ve stejném období jako v IF Holdingu působil na stejné pozici. Působí také ve firmě Videoefekt, kterou převzal po členu vedení hnutí Úsvit – Národní koalice Janu Zilvarovi.
Ivo Rittig
Třetím z kmotrů, přisátých na pražský magistrát, ale i Dopravní podnik hlavního města Prahy, je podnikatel Ivo Rittig.
Jeho hlavním oficiálním, legálním podnikatelským oborem bylo provozování módních butiků.
Kmotr Rittig byl stíhán v souvislosti s několika různými kauzami. Nejznámější případ je vyvádění peněz z pražského dopravního podniku skrze výrobu jízdenek. Rittigovy kšefty se rovněž týkaly solárních parků.
Z vrcholných politiků pěstoval Rittig nejbližší vztahy s Petrem Bendlem v době jeho působení na ministerstvech dopravy a zemědělství.
Pro bývalého poslance Vladimíra Doležala zase využil svých kontaktů u protikorupční policie a opatřoval pro něj podrobnosti o trestním řízení proti němu vedeném.
Roman Jurečko
Západní Čechy a jejich hospodářské vztahy ovládal někdejší číšník, provozovatel záchodků a po dvě volební období tamější zastupitel Roman Jurečko. Jako vícekrát odsouzený delikvent byl vyhodnocen jako vhodný nominant, aby spravoval veřejný majetek jako funkcionář v městské společnosti Plzeňská teplárenská. Tento lump rovněž několik let svou odbornost v pohostinství uplatňoval ve správní radě Správy železniční dopravní cesty.
Patrně zejména jemu vděčí minimálně za část své politické kariéry sběratel mnoha funkcí a členství v různých stranách Jiří Pospíšil. Naopak v době působení Jiřího Pospíšila se jakýmsi prapodivným způsobem kmotr dostal i na legendární Právnickou fakultu Západočeské univerzity. Bohužel zrovna doklady o jeho přijímacím řízení byly skartovány. Oba kamarádi Jurečko i Pospíšil se, po boku sobě podobných, rekreovali na legendárním klientelistickém dostaveníčku v Toskánsku (viz 5.5).
Jurečkova poměrně pestrá kriminální kariéra začala v 90. letech útokem na veřejného činitele. O 10 let později se mu podařilo vyváznout se směšnou pokutou a zákazem řízení za jízdu pod vlivem alkoholu. Nicméně zákaz řízení mu nebránil v tom, aby klidně řídil dál. V roce 2002 následovalo odsouzení za maření výkonu úředního rozhodnutí. Tehdy vyvázl opět jen s podmínkou.
Pavel Dlouhý
Podnikatel, bývalý představitel města Hluboká a člen důležitých orgánů ODS Pavel Dlouhý byl znám jako Kníže z Hluboké. Ve své době byl prý schopen z restaurace U Huberta řídit celé jižní Čechy. Říkávalo se, že jeho panství je od Třeboně až po Šumavu. Bez jeho dobrozdání neudělali ódéesáčtí politici žádné rozhodnutí, protože dokázal „zařídit“ obchody v lesnictví, stavebnictví či majetkové oblasti jihočeských měst a kraje. Tehdejší předseda TOP 09 Karel Schwarzenberg se zeptal premiéra ODS Nečase, jak dokázal v jižních Čechách za dvacet let nashromáždit majetek, který jeho rodina budovala tři sta let. Odpovědi se ale nedočkal.
Z jeho knížectví pocházel i Martin Kuba, bývalý ministr průmyslu, který v současné době zažívá restart své politické kariéry . Kubova dřívější nominace do ministerského křesla a do špičky vedení ODS byla považována za práci jihočeského kmotra Dlouhého. Rovněž Kubova hejtmanská činnost na jihu Čech je prokazatelně propojená s několika zájmovými projekty Dlouhého, za nímž si Kuba chodí pro „knížecí“ rady dodnes.
Moc kmotra nejlépe demonstruje skutečnost, že je nedotknutelný ze strany úředníků nebo policistů ve vlastním regionu. Přesně tak tomu bylo u Dlouhého, když překročil povolenou rychlost o více než 50 km/h. Přestupek, kde jsou běžně ukládány mnohatisícové pokuty nebo zákaz řízení, se tak dlouho „řešil“ na úřadě, až se promlčel a knížepán tak vyvázl bez trestu.
Patrik Oulický
Podnikatel a ódéesácký kmotr Patrik Oulický měl „zmáknuté“ severní Čechy. Od jeho působení v tamějším regionu bylo odvislé angažmá Petra Gandaloviče na Ministerstvu zemědělství.
Byl podezřelý z krácení daní. Rovněž se hovořilo o prapodivných veřejných zakázkách v severních Čechách, které až neobvykle často dostávala společnost Severočeská stavební.
Další kolize se zákonem vznikla v souvislosti s jeho kmotrovským hnízdem v chráněné oblasti Českého středohoří. Při jeho výstavbě se s některými stavebními povoleními neobtěžoval. Teprve po zveřejněných zprávách o jeho drzosti povolení neméně podezřelým způsobem získal.
