Do obskurních rozměrů se na Slovensku rozrostla moc úzké skupiny podnikatelů ve zdravotnictví. Nešlo pouze o předešlý průnik finančních skupin, zejména skupiny Penta, do zdravotnických zařízení a pojistného systému, ale také ovládnutí rozhodování vlády na zcela mikromanažerské úrovni. Zřejmě nejlepším příkladem bylo ovládnutí zdravotnictví východoslovenskou rodinou Pavla Pašky, jistou dobu předsedy parlamentu, ale hlavně místopředsedy strany Směr-SD. Zdánlivě neměl s přímou kontrolou zdravotnictví nic, ve skutečnosti však bylo zřejmé, že má celý resort pod palcem. Kromě funkcí ve výborech a dohledových orgánech měl on sám, jeho příbuzní nebo spolupracovníci zastoupení ve všem podstatném, co rozhodovalo o čemkoliv ve zdravotnictví od metodik zdravotní péče, přes výběr dodavatelů až po způsob veřejné kontroly. Známý košický mocipán, který si své impérium v metropoli východu budoval už po boku Vladimíra Mečiara, vršil podezření za podezřením, až jej nakonec veřejný tlak povalil a odsunul z čelních pozic v jednobarevné Ficově vládě.
Poslední kapkou byla kauza Medical Group SK. Šlo o jednu z mnoha firem, které státu dodávaly různé služby a materiál. V období této kapitoly proslula dodávkou CT přístrojů pro slovenské nemocnice v giganticky předražených cenách. Například Nemocnice Alexandra Wintera v Piešťanech od Medical Group koupila CT přístroj za 1,6 milionu eur, přičemž tentýž typ koupila česká nemocnice za 540 tisíc eur. Kauza vyvolala tlak veřejnosti, demonstrace a provalení východoslovenské zdravotnické chobotnice. Ukázalo se, že v podnicích parazitujících na státu figurovali nejen Paška a jeho rodina, ale také další klíčoví představitelé Směru-SD z východu jako dlouholetý župan a primátor Košic Zdenko Trebuľa a Richard Raši (ten byl také ministrem zdravotnictví a v roce 2023 ministrem investic, regionálního rozvoje a informatizace SR).
Paška na veřejný tlak reagoval odstoupením z funkce předsedy Národní rady Slovenské republiky. Je však známo, že na něj tlačili další členové vedení Směru-SD, kterým se nelíbila jeho přílišná moc a fakt, že ohrožoval dobře fungující jednobarevný korupční stroj Směru-SD.
Ministerstvo Komjatic
Obskurní kapitolou Dějin korupce na Slovensku v daném období byla personální politika ministra zemědělství Ľubomíra Jahnátka, který v předešlé Ficovy vládě zastával také post ministra hospodářství. Na resortu zemědělství získali vedoucí funkce navzdory do té doby nesouvisejícím profesním zkušenostem ministrův synovec a neteř. Jako velký lokálpatriot na ministerstvu Jahnátek zaměstnal také desítky lidí ze své domovské čtyřtisícové obce Komjatice.
Muž, který se po ministerské funkci stal v další Ficově vládě šéfem Úřadu pro regulaci síťových odvětví, sice touto epizodou působil spíše zábavně, později však vyšlo najevo, že byl jednou ze spojek s oligarchy a členy organizovaného zločinu Miroslavem a Norbertem Bödörem. Muži za Ficovy vlády ovládli velkou část státní správy a zejména bezpečnostní složky.
Bonul
Bödörovi byli také rodinou policejního prezidenta Tibora Gašpara. Podle informací z vyšetřování pozdější vraždy novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky měl Norbert Bödör mimo jiné zařizovat sledování Kuciaka po technické i logistické stránce.
Sledování nepohodlných novinářů podnikatelskými špičkami či bývalými příslušníky tajných služeb bylo diskutováno po mediálních prohlášeních mafiána Mariána Kočnera, který disponoval mailovou i sms komunikací některých novinářů.
Bývalý policejní prezident Tibor Gašpar je švagrem Miroslava Bödöra. Znali se roky – od Gašparova působení jako vyšetřovatele v Nitře. S Miroslavovým synem Norbertem Tibor Gašpar také podnikal.
V květnu 2011, předtím, než se stal policejním prezidentem na Slovensku, Gašpar založil společnost GEANT. Jak popsal také zavražděný Ján Kuciak, firmu před nástupem do funkce policejního prezidenta převedl na svou manželku Ivetu. Ta ji v roce 2014 přepsala na syna Petra. Společnost změnila název na WWA a v roce 2015 se přestěhovala do budovy v Nitře, která patří Norbertu Bödörovi. Hospodaření firmy navíc vykazovalo nestandardní postupy, jako třeba několikamilionové náklady na reklamu, i když o firmě prakticky nikdo nevěděl.
Gašpara jmenovala za policejního prezidenta v roce 2012 jednobarevná vláda Směr-SD Roberta Fica. A začalo se dařit nejen jim , ale také Bödörovým. Počátky bezpečnostní agentury Bonul, jejíž jednatelem a vlastníkem byl Miroslav Bödör, se datují do roku 1991. Firma pod aktuálním názvem působí od roku 1998. Jednatelkou firmy byla od roku 2012 Bödörova dcera Miriam Knoflíková, do nástupu do Bonulu působila ve stejné roli v jiné bezpečnostní agentuře – BMN Security. Tato firma byla s Bonulem propojena a v minulosti podle podezření několikrát posloužila jako nastrčený konkurenční subjekt v některých tendrech na Slovensku.
Bonul byl původně menší bezpečnostní firmou s lokální působností převážně v Nitranském kraji. Nebývalá expanze přišla s nástupem vlivu politické strany Směr-SD. Až díky kontaktům s vládní stranou začala firma získávat lukrativní státní zakázky.
Bezpečnostní služby poskytovala Slovenské poště, Sociální pojišťovně, Správě státních hmotných rezerv, vodohospodářskému podniku, Slovenské elektrizační přenosové soustavě, Národní dálniční společnosti, Transpetrolu, Tiposu a dalším významným státním firmám.
Ještě v roce 2009 roční tržby společnosti činily 19 milionů eur, v dalších letech se obrat násobil. Zarážející je zejména tempo navyšování obchodu se státem. Zatímco v roce 2011, kdy vládla Iveta Radičová, si firma přišla na státní zakázky v objemu 69 tisíc eur, tedy asi 1,9 milionu korun, v roce 2012, kdy vládu sestavil Robert Fico, už státní zakázky Bonulu dosahovaly hodnoty 48,3 milionu eur, tedy asi 1,3 miliardy korun.
Klíčem k úspěchu měl být kromě jiného právě výše popsaný Ľubomír Jahnátek, blízký přítel majitele Bonulu. Sám Jahnátek přiznal, že se šéfem firmy chodívá na hony. O nadstandardních vazbách na politiky svědčí také skutečnost, že slovenský premiér Fico byl opakovaně hostem na firemních večírcích Bonulu.
Sociálnědemokratický Erazmus
Samostatnou kapitolou klientelismu je průnik politických a byznysových papalášů do vysokého školství. Množství politiků se na své pozice v Česku i na Slovensku dostalo díky oportunistickým schopnostem, které nekorelují s odborností. Po letech se však veřejnost začala zajímat také o jejich odborné pozadí, a tak vznikl problém, jak voličům prezentovat odbornost bez patřičného vzdělání. Množství politiků muselo také splňovat nové kvalifikační požadavky na posty, které obsadili.
Rozmohla se díky tomu praxe kupování titulů na různých uměle založených vysokých školách nebo školách, které ovládly politické kruhy. Dokonalým příkladem je slovenská Vysoká škola Danubius ve Sládkovičovu. Ta je v rukou ázerbájdžánské prezidentské rodiny, řídí ji lidé ze struktur strany Směr-SD a tituly zásobuje lobbisty, mafiány a politiky v několika zemích – zejména v Česku a na Slovensku.
Za vše mluví třeba obsazení rektorské pozice – dlouholetého předního představitele Směru-SD Mojmíra Mamojku vystřídal další člen Směru-SD Miroslav Daniš, aby funkci předal exministru za SNS Peterovi Plavčanovi, který těsně předtím opustil pozici ve vládě kvůli rozsáhlému korupčnímu skandálu.
Do očí bila nejvíce právnická fakulta. Tituly rozdávala nejen členům a spojencům samotného Směru-SD, ale také partnerům na druhé straně řeky Moravy – ČSSD. Své vysokoškolské vzdělání diplomy ze Sládkovičova deklarují Michal Hašek, Lukáš Vágner, Zdeněk Krutek, Roman Hanák či Zdeněk Dufek. Asi nikoho nepřekvapí, že na přednáškách ve Sládkovičovu či pobočkách (například Joštova akademie), které škola provozovala, politici nedřeli mnoho lavic.
Majiteli soukromé vysoké školy jsou honorární konzul Ázerbájdžánu na Slovensku Džalíl Gasymov, jeho syn Elcin Gasymov a Shamshir Shamshirli. Jejich podnikání je úzce propojeno s ázerbájdžánským prezidentským rodinným klanem. Jejich jména se skloňují také ve vyšetřování korupčních kauz a mezinárodních zpravodajských zprávách.
